Cor Diaboli [ONC2024]

12. Smlouvání s Ďáblem

Waren se podrážděně rozhlédne po všech obsazených židlích kolem stolu. Jeho otec i celá Sibylina rodina pod jeho pohledem nervózně poposedávají. Důvod jeho rozladění je víc než jasný. Zastaví se na jediné prázdné židli na protější straně stolu a zamračí se ještě víc.
Do ticha se ozve zvuk dveří a následně kroky.
„Máme nosit na stůl?" zeptá se Franz krále. Ten mu místo odpovědi pokyne, aby šel blíž a když má ucho jen pár centimetrů od jeho obličeje, tiše zavrčí:
„Kde je?" Ani nemusí upřesňovat, koho má na mysli. Zpráva o tom, co se odehrálo odpoledne v zahradě, si přihlížející sloužící nenechali pro sebe a podrobnosti se nesly jako listí ve větru.

Franz se nakloní co nejblíže ke královu uchu a sdělí mu nejnutnější informace incidentu. Král jakoby zkameněl, ale byl to pouhý klam. Jen se snažil ovládnout nával vzteku a rozhořčení. Franz toho využil a urychleně opustil místnost.
Král ještě chvíli zírá na prázdnou židli, která teď mnohé vysvětluje, ale musí se přesvědčit na vlastní oči. Aniž by se omluvil vstane a zamíří do ložnice, kde rozrazí dveře, až prudce narazí do stěny a částečně se vrátí zpět.
Přelétne pohledem místnost a když ji uvidí sedět v křesle otočenou na stranu, stiskne zuby, protože mu neujde jak se nakrčila. Ani jeden neřekne jediné slovo. Ona by se nejraději vpila do křesla a Waren ji chce uchopil za ramena a třást s ní, dokud by mu neřekla co se tam přesně stalo.
Jenže poznal, že tohle není její vzdorovitý a bojovný postoj. Vypadalo to spíš jako obrana. Dokonce působila otřeseně a vystrašeně. Stiskne ruce v pěsti a zatřese hlavou.

Přejde místnost až k ní a klekne si, aby byl v její úrovni.
„Sibylo?" tón jeho hlasu ho samotného překvapí. Nečekal, že by byl tak.... Co? Ustaraný? Nesmysl. Tohle není emoce, kterou by měl ve své výbavě. Ji jeho oslovení překvapilo úplně stejně, protože i když se snažila od něj odvrátit, náhle se k němu otočila čelem a pohlédla mu svýma uslzenýma očima do těch jeho. Ty se při pohledu na její tvář skryly pod tmavé obočí a lícní kosti vystouply, jak stiskl čelisti.

Její obvykle světlou kůži hyzdila rudá rána, přes kterou se táhl krvavý šrám. Prsten.
Zhluboka se nadechne, než se jí opět podívá do očí, a v tom tichu má pocit, jakoby se jeho pohled propaloval celým tělem.
„Co se stalo?" zeptá se klidný hlasem, ale zná ho a je si jistá, že uvnitř zuří.
„Jen jsme se nepohodli," špitne tiše. Waren přimhouří oči a napřímí se, takže je teď výš než ona.
„A proto tě tvůj otec nazval malou nevděčnou děvkou?" při těch slovech odvrátí pohled. „Chci znát pravdu," řekne důrazně, ale ani nemusel naléhat. Je jí jasné že služebnictvo, které vše vidělo, už dávno vše i s detaily poslalo do světa.

„Rozčílilo ho, že jsem pomáhala zahradnicím sázet květiny. Řekla jsem mu, že to není jeho starost. Že nejsem jeho dcera, protože se ke mně tak nikdy nechoval. Že mu nebudu prokazovat žádnou úctu." Když to teď znovu poslouchá, sama se nad svými slovy musí zamračit. Zní to příšerně.
Waren přikývne a vstane, čímž ji přinutí nemyslet na pocit, že je nevděčná dcera.
„V tom případě je verdikt jasný," ten jeho pohled jí po těle přežene mráz. Přesně tak se díval tehdy když...

„Ne!" vyskočí na nohy, aby mu mohla čelit tváří tvář, „To neuděláš!" Podívá se na ni a teď je jeho vztek už čitelný.
„Napadl královnu! Nenechám to jen tak! Moc dobře věděl, jaké to bude mít následky!" otočí se a zamíří ke dveřím. V hlavě se jí rozezní poplašná siréna. Aniž by přemýšlela nad tím, co dělá, k němu doběhne a chytne za paži.

„Je to můj otec! To neuděláš!" zkusí to naposledy, ale ani on nehodlá ze svého rozhodnutí polevit.
„Otec? Řekl ti vůbec někdy dcero?! Kolikrát se k tobě choval jako k vlastní, a ne jako ke špíně?" Sibyla překvapeně o krok ustoupí. Jak tohle všechno může vědět? Řekl mu to snad Caleb nebo Duke? „Myslíš si, že jsem si po jejich příjezdu nevšiml, jak se k tobě chová?! Je mi fuk co ti prováděl, když jsi bydlela pod jeho střechou. Teď jsi královna a on se podle toho měl chovat!" nakonec téměř nepříčetně křičí a ona na něj jen nevěřícně hledí.

Vážně je to Ďábel. On se v trestech vyžívá. Zhluboka se nadechne a zatřese hlavou, aby se vzpamatovala.
„Pokud odmítáš přijmout fakt, že je to můj otec, tak budiž. Ale já tě prosím, potrestej ho jakkoliv, jen mu neber život. Vem mu co chceš, jen ho ušetři. Prosím tě o to, Warene," nevěřila, že by byla schopná klesnout tak hluboko, ale nedal jí na výběr.
„Proč?" zeptá se jí najednou. Nechápe jeho otázku a zamračí se. „Proč se snažíš zachránit někoho, kdo by pro tebe nehnul ani prstem?" povzdechne si a musí se zasmát.
„Protože nejsem tak bezcitný člověk jako ty! Ano, ublížil mi, ale pořád je to lidská bytost! Každý, i ten, kdo nám ublíží nejvíc, si zaslouží druhou šanci!" Jen se jejím slovům zasměje. Čekala to. On vůbec nezná slovo odpuštění.

„Dobře," řekne nakonec a jí se trochu uleví, „zítra, při veřejném prohlášení, bude potrestán. To, co se stalo, už se určitě dostalo za hradby paláce a musím to zarazit. Nesmí si myslet, že kdokoliv může jen tak beztrestně vztáhnout ruku na královnu," Sibyla jen přikývne. S tím se smíří.
„Snad ti nebude vadit, že stráví noc v žaláři, protože z toho rozhodně neustoupím," zamumlá když odchází, ale tentokrát ho nechá jít. Nesmírně se jí ulevilo.

•••

Stojí vedle Warena na nádvoří a pod nimi se tísní dav, očekávající rozsudek. Král pokyne rukou a dva vojáci přivedou jejího otce. Neupravený, se špinavou košilí. Klopýtá a ona by přísahala, že i na tu dálku vidí podlitiny, jak ho někdo bil.
Zastaví se pár schodů pod nimi a Waren pokyne rukou a všichni se utiší. Sejde na úroveň vězně a otočí se čelem k lidem, aby ho slyšeli.
„Tobiasi Banwoode," řekne nahlas a podívá se na muže, klečícího u jeho nohou, „napadl jsi svou královnu a takové chování musí být potrestáno," odmlčí se a zadívá se do davu, napjatě očekávajícího verdikt. Pak se otočí na Sibylu, v jejíž tváři vyčte němou prosbu.

Ne. Nikdo si nesmí dovolit vztáhnout ruku na korunovanou hlavu. Nikdo neohrozí jeho ani královnu.
„Za svou opovážlivost zaplatíš životem."