-Hovor-
K: Ahoj, neruším tě?
T: Ne, úplně v pohodě, co se děje?
K: Jen bych ti chtěl něco říct a úplně nevím jak, nemohl by si zítra přijet?
T: Je to tak strašné?
K: Neřekl bych, že strašné, jen ti potřebuji někoho představit, jmenuje se Adam.
T: A-Adam? Kdo to je?
K: To ti vysvětlím zítra.
T: Dobře, v kolik mám přijet?
K: Tak na pátou hodinu cca. To už bych měl být doma.
T: Dobře, uvidíme se zítra.
Hovor jsem típnul a mírně si promnul oči.
Vytočil jsem další číslo a čekal, zda se dovolám.
K: Ahoj, snad jsem nijak nevyrušil.
Zasmál jsem se nad tím lehce.
J: Vůbec ne Krisi, copak?
K: Já jen, jestli byste zítra měli čas a zastavili se tu.
J: Záleží na tom v kolik.
K: Tak kolem páté hodiny.
J: To by neměl být problém. Máme přijet všichni, nebo?
K: Jo, klidně můžete všichni, chci vám někoho představit.
J: Koho?
K: Zjistíte zítra.
J: Dobře, tak se uvidíme zítra, zatím se měj!
K: Taky a pozdravuj.
J: Určitě.
Další hovor jsem ukončil a zbývala mi poslední osoba.
Chvíli jsem nad tím tak přemýšlel a nevím, jak na něj bude reagovat.
Vytočil jsem číslo a začal pomalu přešlapovat po pokoji. Jakmile zvednul hovor, nemohl jsem promluvit.
W: Halo? Krisi?
K: Jo, slyšíme se?
Snažil jsem se to trochu zazdít, i když se mi klepal hlas.
K: Důvod proč ti volám je ten, jestli máš zítra čas.
W: Nejspíš jo, v kolik?
K: Kolem páté, jestli by si sem mohl přijet.
W: Jsi v pohodě? Zníš nějak rozklepaně, nemám přijet hned?
K: Ne, jsem v pohodě, prosím, jestli máš čas, zítra přijeď na pátou ke mně, přijede i Tahe a rodiče. Musím vám někoho představit.
W: Teď mě děsíš.
K: Neboj se, budeš jen možná překvapený, nic víc.
W: Dobře teda, tak zítra?
K: Ano, zatím se měj.
W: Taky Krisi.
Jeho hlas byl tak jemný a milý. Měl jsem sto chutí mu říct, aby přijel a my mohli pokračovat tam, kde jsme skončili, jenže Adam vedle mi trochu kazil plány. Musím teď myslet na něj, a ne na vlastní potřeby. Jenže... teď mám dítě na krku, což znamená, že mé potřeby, budou vždy na druhém místě.
Zalehl jsem a šel spát.
Ráno jsem nachystal snídani Adamovi. Jakmile ji celou dojedl, nastoupili do auta a vyrazili do práce.
V práci to celkem uteklo. Všichni měli dobrou náladu, kdy tam tak pobíhal Adam a zvědavě všechny pozoroval. Pod nohy se naštěstí nepletl. I když všichni měli dost práce a někdo i nestíhal, stejně se vždy zastavili, něco si řekli a pak zase šli pracovat.
„Tak hotovo", opřel jsem se do pracovní židle a pohlédl na hodinky. 16:35, zapomněl jsem na čas! Rychle jsem vstal, hodil věci do tašky, včetně notebooku a běžel ven z kanceláře. Adama jsem viděl hned, a tak jsem trochu zpomalil a došel k němu. „Můžeme jet?" optal jsem se mile a hleděl na něj z vrchu. „Ano!" Zvolal s nadšením v hlase a začal mávat všem přítomným. „Ahoooj", křiknul s velikým úsměvem a šel pozadu k výtahu. Zatím jsem zavolal výtah a sledoval, jak mu všichni mávají nazpět. Tohle je přesně ta atmosféra, která by tu měla být, jenže u téhle profese se to málokdy povede.
Přijeli jsme k domu a bylo přesně 16:47, zaplul jsem do baráku, Adama nechal hrát s Nikem a douklidil zbytek věcí.
ČTEŠ
Neoblomný
FantasiPokračování Neústupný Myslíte, že byl můj život už tak těžký? Kéž by to tím i skončilo, bohužel mé ne zrovna dobré dny pokračují a začíná to mou matkou, o které jsem skoro šest let neslyšel. Jak to bude pokračovat s Winterem? Skončím s ním, nebo ho...