Slzy se valily proudem ven. Sesypala jsem se na podlahu a náš pohodový den byl totálně zkažený. V hlavě mi znělo několik hlasů. "Tohle nemohla přežít" druhý odpověděl: "Třeba stihla utéct" ale tomu jsem sama nevěřila. Měla jsem záchvat vzteku. Vzala jsem polštář a mlátila sedačku. Potřebovala jsem ze sebe ten vztek vyhnat. Nemohla a ani si nemůžu přiznat, že moje maminka........ je mrtvá. Snad to byl poslední záchranný pokus, ale zkusila jsem jí zavolat. Crrrrrrrrrr crrrrrrrrrr crrrrrrrrrr VOLANÉ ČÍSLO HOVOR NEPŘÍMÁ ATD. (snad všichni víte jak je to dál) Naštvaně jsem zahodila mobil.
V tu chvíli zazvonil zvonek u dveří. Celá jsem nadskočila a šla otevřít. Stál tam Patrick. Můj kluk. Okamžitě jsem se mu vrhla do náruče. Patrick se mě snažil utěšit. Mluvim na mě, hladil mě, ale nic nepomáhalo. Pak jsem se rozhodla a řekla: "pojedu na Zéland!" Všichni na mě vyvalily svoje nechápavé oči, ve kterých se zrcadlilo ,jsi snad blázen?, Já si však stála za svým musím vědět jistě, jesli tam někde není....
Posbírala jsem svůj telefon a zavolala na letiště. Zamluvila jsem si letenku na Zéland a taky Patrickovi. Když jsme byli v letadle byla jsem zničená. Vypadala jsem jako tělo bez duše. Patrick mě obejmul kolem ramen a já konečně usnula. Jsem tak ráda, že je tu se mnou. Co bych si samotná počala.... (S Patrickem jsme se seznámili v Anglii. Mrzí mě že ho moje maminka nepozná. Jsem ráda že mám po boku někoho kdo mě ochrání a má mě rád. Je milý, hezký a dokáže mě rozesmát, i když se mu to teď nedaří...)
V noci se mi zdál zlý a zároveň divný sen.
Prosím o komenty:)