Tak to jsem já... Jmenuji se Ember Maerová. Je mi 29 let. Mám dceru, jmenuje se Katie. Právě je v Anglii s kamarádkou. Musím dům připravit na její návrat... Takže začínáme...
Příběh začal 8. srpna. Právě jsme se vracela domů na Nový Zéland. Cesta letadlem trvala 10 hodin, ale stojí to za to. Snad nikdy mě nepřestane překvapovat krása zdejší přírody. Rozmanitá vegetace a všelijaké druhy zvířat. Nezkrotná příroda, která se rychle mění z vysokých kopců na nádherné pláže s azurově průhledným mořem. Pláže s pískem tak jemným...
Ale vraťme se k příběhu. Šla jsem velmi známou cestičkou pod korunami kakaovníků k mému domu. Poprvé za posledních několik dní jsem se cítila opravdu, ale opravdu šťastná. "Konečně doma!" to byla má první slova.... Jelikož bylo pozdě šla jsem si lehnout. K spánku mě ukolébalo utišující šeptání moře a cvrdlikání ptáčků. Z mého krásného snu mě náhle vyrušil slabý otřes půdu. Tady na Zélandu to bereme jako součást života, protože jsme skoro na rozhraní litosférických desek a tak jsem otřesu nevěnovala zvláštní pozornost. Brzy mě však probudil další a silnější otřes. to už nebylo samo sebou... skleničky začali padat z polic, ale otřes nepřestával. Byla jsem celá polekaná, protože se rozbilo mé památné zrcadlo. "Špatné znamení." Na nic jiného jsme v tuto chvíli nedokázala myslet. Nevím proč, ale měla jsem divný pocit. Můj pes Fido ležel zalezlí pod stolem a kňučel. Vyšla jsem ven a zjistila jsem, že moře začalo rychle ustupovat...
V tu chvíli jsem už na nic nečekala a okamžitě jsem si začala balit nejdůležitější věci.... Jediné co jsem věděla bylo, se se blíží TSUNAMI....
Nikdy jsem si nemyslela, že tohle zažiju.
