Toto náhlé zjištění mě velmi překvapilo. Zahodila jsem sbalenou se všechny věcmi a snažila se utéct na pahorek, který byl docela daleko od pláže, která zaručovala téměř okamžitou smrt. Celou dobu volám: "Pomoc!" , ale nikdo neodpovídá. Každý se v tuhle chvíli stará sám o sebe. Ostatně jako já... Běžím jako o život, ale moje duše ví, že to nezvládnu. Za zády slyším šum, hlasité šplouchání jak se vlna rychle řítí na pobřeží... Takovou vlnu jsem jak tě živa neviděla. Na výšku měla odhadem 20 metrů možná i víc...
Už je pozdě. Na moje plavé vlasy dopadají kapičky vody.....cítím je jako tisíce malých nožů, které mě chtějí zabít. Už neutíkám, vím že to nemá cenu. zpomaluji do chůze. Celá roztřesená se otáčím vstříc té smrtící vlně. Cítím lehký otřes půdy... vlna dorazila k pobřeží. Celá se třesu, strach mě celý ochromil, nemůžu se pohnout... z úst se mi podaří dostat jen tichý výkřik, který lehce splyne s hlukem obrovské vlny.....
To je můj konec....
Tak takové je to umírat. Před očima se mi přehrál celý můj život... Okamžiky, na které ráda vzpomínám. Nevím proč mě naplňuje nezvyklý pocit štěstí... Jsem připravená zemřít.... Ale co moje holčička? Je dost velká poradí si...
Náhle se stane něco neobvyklého.......
