Tajemství lunaparku [CZ]

1.

  „Slečna Harrisová," oslovil mě ředitel s oslnivým úsměvem. Stoprocentně dělaným v Turecku. Přikývla jsem k němu a málem jsem zapomněla pozdravit. Stiskla jsem jeho ruku, kterou mi podal a on ji lehce zmáčkl.

 Jeho kancelář vypadala přesně jako zbytek školy - moderní, sterilní, až příliš uhlazená. Na rozdíl od mojí poslední školy. Nechápejte mě špatně, ale vždycky jsem měla raději budovy s historií, se vzpomínkami vtisknutými do zdí. Místa, která vás obklopí svou atmosférou a vtáhnou do minulosti.

 Tahle škola byla pravý opak. Chladná, nová. Bez duše.

 Posadila jsem se do koženého křesla, které vypadalo, jako by v něm nikdo předtím neseděl. Kůže zavrzala, když jsem se snažila najít pohodlnou polohu. Ředitel mezitím usedl za svůj laptop. Opřel se a já viděla jen jeho tmavé oči a světélkující jablko na víku MacBooku. 

  Pomyslela jsem na situaci, když jsem byla v podobném křesle naposledy. Doufala jsem, že mě tentokrát nečeká stejný scénář jako vždy. Pomalu sem ztrácela naději v to, že nějakou školu dokončím. Ale řekla jsem si, že se naposledy budu snažit být pozitivní. Budu se snažit zapadnout a být víc optimistická. A když to nevyjde, propadnu v hlubokou depresi a přejdu na domácí výuku. To je můj plán - přímo jako já - velmi optimistický.

  Informoval mě o tom, že první hodinu určitě nestihnu a já jsem si oddechla, že dnešní den bude alespoň o něco kratší. Což bohužel neznamenalo to, že to bude lehčí. On se nad tímto faktem zasmál a já jsem dostala pocit toho, že by možná mohl být celkem přátelský.

  „Vaše bývalá ředitelka mi poslala všechny vaše dokumenty," řekl a posunul před sebe složku, s mým jménem.

  Všechno měl připravené a na svém místě. Snažila jsem se vymyslet poslední moment ve svém životě, který byl alespoň z poloviny tak srovnaný. Možná ve školce?

  „Naše škola si velmi zakládá na výsledcích, budete se muset trochu snažit v některých z předmětů," poznamenal, když pročítal moje známky. „Můžete se přidat do literárního kroužku. To by jistě Carl ocenil," vycenil zuby a já jsem zůstala zírat, když vyslovil otcovo jméno.

  Po několika minutách, kdy mi vyprávěl o mém otci - jako bych ho snad vůbec neznala - se konečně postavil. Se slovy, že můj otec určitě musí udělat přednášku v dříve zmíněném kroužku. Byla by to totiž určitě velmi přínosné. A já jsem si jistá, že i můj otec by tohle miloval. Vyžívá se být středem pozornost - obzvlášť když jde o jeho knihy.

  Odvedl mě přímo do třídy, kde mě předal učitelce, která vypadala jako by spíše učila v Bradavicích. Na velkém nose měla vtipně krojené brýle skrz které se na mě podivně dívala. Černé havraní vlasy měla střižené čerstvě přesně na hraně její čelisti, což dávalo prostor vynikat jejímu dlouhému krku.

  „Promeškala jste skoro půl hodiny," řekla, když se podívala na svoje malé hodinky. „jděte si sednout."

  Začátky nikdy nebyla moje silná stránka. Nevěděla jsem co psát na první stránky svých deníků a první díly seriálů mě nikdy na první dobrou nezaujaly. Ani první dny na nové škole tomu nebyly výjimkou. I když bych na to měla být expertka.

  Jsem dcerou vyhaslých spisovatelů, kteří se snaží svoji fantazii křesat z neustálého cestování. Nebyla jsem si ani jistá do jaké míry je naplňuje žít v krabicích. Jistá jsem si ale byla tím, že mně to nenaplňovalo ani trochu.

  Byla jsem vděčná za to, kolik míst jsem mohla za svůj život prozkoumat, ale vyměnila bych to hned za alespoň jednoho pravého kamaráda. Tak jako jsem neměla nouzi o zážitky a fotky na svůj Instagram, v sociálním životě mi něco chybělo. Většina holek v mým věku vymetaly večírky v domech jejich přátel, zatím co jsem balila a vybalovala a nejlepším kamarádem mi byl náš kocour, který byl jen máminou náhradou za další dítě.