(42)

221 13 0
                                    

D:

Zdálo se, že bude klidný večer. Školní den dávno skončil. Zápasový také. Teď už nás čekal jen klid a vítaný spánek, který se mi až moc dlouho vyhýbal. Když už mě navštívil, pak mě trápily noční můry a výčitky svědomí.

Jenže mě v kabinetu zastihnul rozruch. Co se to děje? Vyšel jsem na chodbu a rozhlédl se. Spoustu studentů utíkalo z jedné strany na druhou. Zamračil jsem se. Co to, zatraceně, je? Neváhal jsem a odchytl si jednu studentku. Nezajímala mě v tuhle chvíli příslušnost koleje, do které spadá.

„Co se děje?!"

„Hoří!"

„Cože?"

„Hoří, pane profesore! Utíkejte!" křičela, vysmekla se a byla tatam. Zmateně a znepokojeně jsem se rozhlédl kolem. Byl to zmatek. Rozběhl jsem se, aniž bych přemýšlel jestli blíž nebo dál od nebezpečí. Konečně jsem narazil na jednoho profesora.

„Prý hoří? Co se děje? Kde?" zajímalo mě.

„Kolego, je tomu tak. Začalo hořet v Mrzimorské společenské místnosti. Momentálně evakuujeme studenty, zbytek sboru se snaží pomoc uklidnit studenty a držet je co nejdál než oheň nezlikvidujeme."

„Jak se to stalo?!"

„S největší pravděpodobností nehoda, kdy vyletěl uhlík z krbu na koberec. Nikdo v tu dobu v místnosti nebyl, všichni byli už ve svých ložnicích, proto si požáru nikdo v zárodku nevšiml, až když věž zaplavil dým." vysvětlil. Do prdele.

Rozběhl jsem se tam.


DostKde žijí příběhy. Začni objevovat