Dost

(48)

D:

Kurva! Kurva! Kurva!

Dovlekl jsem se k sobě, kde jsem ze sebe sundal smradlavé hadry. Donutil jsem se i vykoupat, protože to bylo sakra na místě. Byl jsem ukrutně unavený, sotva jsem držel otevřené oči. Snažil jsem se ale spěchat zpátky na ošetřovnu, abych mohl být zase s ní a hlídat okamžik, kdy procitne. Fakt jsem se snažil. Proto jsem si připravil nové a čisté oblečení, položil jsem je postel a sedl si. Pomalu jsem na sebe házel jeden díl za druhým. Jenže mě zradily oči a já je zavřel.

Když jsem je otevřel, byl jsem neskutečně dezorientovaný. Měl jsem za to, že uplynul jen okamžik. Stále jsem byl u sebe, na posteli, kde jsem byl zkroucený v polosedu-pololehu. Ponožku jsem měl jen napůl oděnou, přesně tak, jak si to pamatuju naposledy. Nejhorší na tom bylo, že za okny byla tma.

Usnul jsem.

Když jsem přišel z ošetřovny, bylo časné ráno. Teď byla venku tma! Promrhal jsem tolika času! Do prdele! Proplesknul jsem se po tvářích, abych zahnal zbytky spánku a zmatení. Rychle jsem se dooblékl a utíkal na ošetřovnu za Hermionou.

„Co tu děláte, pane Malfoyi?" ozvala se sestra, která se zjevila u dveří.

„Pusťte mě k ní!" poručil jsem.

„Je půlnoc, pacienti spí. Nebudeme je rušit. Přijďte ráno, za světla."

„Promrhal jsem už spousty času! Musím být s ní!" sdělil jsem rázně. Je to tak, tolik času uplynulo, kdy jsme spolu zbytečně bojovali, přitom jsem s ní mohl už dávno být! Nemluvil jsem jen o téhle chvíli, ale o celé té době, kdy jsme se znali.

„Pane Malfoyi!"

„Budu tiše, jen sedět u její postele. Přísahám!" nejspíš jsem zněl natolik zoufale, že se mě i jí zželelo a kývla. Než jsem však otevřel dveře dělící pacienty a předsálí, zeptal jsem se ještě na něco. „Už se probudila?"

„Ano." stačilo k tomu, abych se nenáviděl ještě víc. Promarnil jsem tu příležitost, kdy jsem mohl být u toho. A to jen proto, že jsem sám usnul, jak pařez.

Nenáviděl jsem se, tak moc! Zatnul jsem čelist a otevřel ty dveře, které mě od ní dělily.