The young murder

palo alto

Hned to ráno jak jsem probudil, jsem se musel jít obléknout. Bylo to náročné, protože má levá ruka měla ještě čerstvé sádro, a moje ruka je ještě také čerstvě fialovo červená, už si nepamatuji co se mi skoro stalo, jestli jsem brutálně spadl nebo tak. Ne, že bych si zapomněl včerejšek, ale nepamatuji si přesně co se mi ten večer dělo. Oblékl jsem si nějakou klasickou černou volnou mikinu, tepláky, boty a šel jsem po schodech dolů, kde na mě čekal táta s Viktorem. Poté v cestě se mi táta ptal jak mi je. Jack:" Já nevím, pořád mi bolí části těla, ale neboj se tati já to zvládnu jít s vámi na výlet.". Táta:" Dobře, kdyby něco, řekni mi to. A mamka přijde už zítra večer.". Já s bráchou jsme byli v tuto chvíli rádi, protože nám už chyběla. Jeli jsme s dědou a s tátou do zoo, jen tak, protože jsme se všichni nudili. Děda, když mě viděl byl v šoku, i docela naštvaný, že mi pořád nikdo nedá pokoj jako každému kolem nás. Kvůli tomu mě rodiče budou vést autem do školy i ze škol, mají strach i o své vlastní děti. Cesta byla plná smíchu, a pak otec zmínil:" A náš Jack bude nejspíš asi malíř, protože jsem si všiml, jak moc krásně maluje, i když je to pro slabé povahy silné, ale je to úžasné.". Děda:" Opravdu? Tak to mě zajímá, i když nevím jaký obrázek jsi vytvořil, jsem pyšný za vše co uděláš.". Já se musel usmát, to nešlo se neusmát, cítit, že jsou na tebe pyšní a poté jsem si všiml, že otec si ten obraz vyfotil ukazuje dědovi. Dědovi se obraz moc líbil, že by si nějaký obrázek nechal vystavit v obýváku. Je krásný slunečný den a v té cestě autem jsem málem usnul, chtělo se mi spát, potom co jsem noc probrečel, mi bolí hlava. Někde jsme zastavili, aby děda si natankoval auto. Poté mě a bráchovi koupil studené pití a zmrzlinu. Zjistil jsem, že v zoo se sejdeme i se ségrou, s její nejlepší kamarádkou. Aspon jede i s námi. Dorazili jsme na místo, ano sestra tam na nás už čekala, a vyrazili jsme se podívat na různé zvířátka. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně nikdy nebyl v zoo, a že jsem vždy chtěl jít do zoo. Táta:" Tak a Jack, se ségrou a s bráchou si stoupnete k žirafě, vyfotím vás.". Stoupli jsme si k ní, žirafa si položila svou hlavičku na mojí hlavu, pro otce to byla ikonická fotka, když si položila hlavu na tu mou. Byl jsem strašně moc rád, a doslova vděční za vše co zažívám a co dělají rodiče pro mě i sourozencům. Poté jsme si asi po dvou hodinách někam sedli a objednali jsme si hranolky a různě, Bylo mi horko, ale styděl jsem si sundat mikinu. Maximálně jsem si rozepnul, nechtěl jsem, aby někdo něco prokoukl jaké rány mám a co se mi tak brutálně stalo. Otec to společně s dědou chápal, ale sestra ne. Ale užil jsem si to moc, Už se blížilo šest hodin odpoledne, už jsme odjeli ze zoo k babičce, a odpočinuli si na zahradě. Tak moc mi s rodinou baví svět, a na lehátku jsem usnul, byl jsem tak unavený ze dneška i ze včerejška. Babička radostně:" No vida, už nám usnul.". Děda:" Synku, nech mi děcka tady, zítra si pro ně přijd, v čase kdy přijede jejich máma.".  Otec:" Dobře táto, já jdu domů, a poklidím tam, ahoj.". Odjel a děda šel do svého garáže, sousedka přišla na návštěvu a povídá si s babičkou venku u stolu a hned vedle nich právě usnul Jack. Sousedka:" To je tvoje nový vnouče?.". Babička s úsměvem:" Ano, Už od listopadu, nyní je za chvíli léto a už si tu i zvykl, a jsem moc ráda.". Sousedka:" Co se mu stalo? Že je tak jaksi zmlácený?.". Babička:" Je pořád šikanovaný, jakože tím myslím pořád, každý den přijde domů a bud dostal pěstí, nebo mu teče krev z nosu, nebo má škrábance, nyní včera přišel prý domů a utíkal do pokoje s brekem.". Sousedka:" Tak to mi moc mrzí, snad se to vyřeší, pro jeho psychiku to musí být těžké, ještě když je to sotva devítiletý kluk.". Babička po pár minutách odešla do kuchyně, a já se pomalu probouzel, uviděl jsem naší sousedku, pozdravil jsem a babička zrovna přišla a dala mi zmrzlinu. Zeptal jsem se:" Děkuji babi, kde je táta?.". Babička:" Nechal vás tu, zítra si pro vás přijde.". Řekl jsem si dobře a otevřel jsem si zmrzlinu a začal ji jíst. Potom co jsem snědl zmrlinu, jsem řekl babičce:" Jdu si na chvíli projít, pokud to nevadí.". Babička mile:" Ano ovšem běž si, ale dávej si bacha, a vrat se brzo.". Dala mi pusu na čelo a šel jsem. Šel jsem do lesa se projít, protože les miluji a cítím se trochu v bezpečí, než mezi lidi. Opět má mysl přepadla, začal jsem myslet opět na vraždy, tak moc z ničeho toužím po krvi. Sedl jsem si mezi květiny, a poté si lehl. Klid, zpěv od různých ptáčků, motýlky létali kolem mě, slunce už pomalu a jistě zapadalo, nebe bylo růžové a atmosféra krásná. Tomu říkám život bez lidí, ten je fajn. Po chvilce jsem pocitoval menší lítost, sedl jsem si a nechápal jsem proč se mi chce plakat. Brečel jsem, snažil jsem se být tiší, ale nešlo to. Cítil jsem se zklamaní, proč mně pořád šikanují? Za to, že jsem adoptovaný? Proč?

Už se blížíme k jeho pubertě, to už bude celkem jako každý ztracený pubertak, nechám vás dočkat xd.

By Death Killer

5.5.2024.