Té noci se jí znovu zdál sen.
Vyvstal před jejími zraky jako tichá hrozba v podobě mraku zakrývajícího měsíc. Ve spánku zatínala a rozevírala ruce zvlhlé potem, dech sejí krátil, až pozbyl pravidelnosti, protože i tep se jí zrychlil.
Zmítala sebou ze strany na stranu, sténajíc úzkostí. Potom se náhle přestala hýbat. Oči pod víčky jí rychle mžikaly. Zoufale se snažila uniknout a tak rukama tápala ve tmě, ale cosi ji drželo, svíralo, znemožňovalo jí všechen pohyb.
Nad hlavou, za zády i všude kolem ní trčely mříže a za nimi svítily oči. Viděla zející tváře, rozšklebená ústa, zuby blýskající se jako tesáky zvířat. Nebyla to však zvířata, byli to lidé, a uchránit ji před nimi mohly jen mříže.
Po kolenou se odplazila do kouta, chráníc si hlavu pažemi. Když vzhlédla, byli pryč. Všude kolem ní se opět prostíralo prázdno.
Pomalu vstala.
Teď byla pro změnu ptákem. Křídla měla ztuhlá a peří zplihlé a zaprášené. Roztáhnout je jí působilo nesnesitelnou bolest. Pokoušela se jimi mávat, rychle a ještě rychleji, snažila se vzlétnout a stoupat výš a výš k obloze, avšak bránily ji v tom mříže a ona o ně bila tak dlouho, až zůstala ležet celá rozlámaná a zkrvavená.
Teprve pak klesla vyčerpáním, protože naděje se rozplynula a ona si uvědomila, že je opět ženou.
Pak sen skončil a zpod zavřených víček jí vytryskly slzy.
Dýchala přerývaně a ruce seji křečovitě svíraly stejně jako ve snu. Hledala mříže. Bála se, že až procitne, že mříže tam stále ještě budou. A tak z hlubin polospánku urputně bojovala se svým snem.
Jednou rukou zalapala ve tmě. Cosi nahmátla a stiskla, až jí zbělaly klouby. Byla to dvířka od klece, zavřená na řetěz.
Potom náhle otevřela oči a začala křičet.
