BETWEEN THE EMBERS OF FIRE /avatar

002

Někdy na tebe vzpomínám mami, ze vzpomínek doktorky Augustové však často zjišťuji, že nebylo o moc stát. Jsem tak popravdě vděčná, že jsem nikdy neměla tu možnost tě poznat osobně. Mohu se jen domnívat kým jsi bývala a čeho jsi se dopouštěla a mnoho si tak mohu ve své hlavě v naivní troufalosti upravovat. Že jsi byla lepším člověk, než jaká byla skutečnost. Nedokázala bych žít totiž s vědomím, že jsem měla tu možnost poznat, jak moc zkažený charakter mají oba mojí rodiče. A představa, že jsi byla stejně tvrdá a krutá jako on, by mě nejspíše zničila.
–Juliette Quaritch, 2152

Základnou se ozývala hlasitě siréna a všude okolo ní pobíhali skupiny vojáků. Ona sama se snažila z víru toho šílenství uniknout, chtěla vyhledat Grace. Člověka, který se o ni jako jedinou opravdu kdy zajímal a staral. Uvědomila si, že neměla jediný důvod, nadále žít v něčem, s čím nikdy nesouhlasila. Pokud se jí nakonec její přátelé zřeknou, umře alespoň s vědomím že ona nebyla ta kdo zradila ty, na jenž ji nejvíce záleželo. Raději umře s bolestí v hrudi ve jménu jejich zrady, než se zdržovat alespoň o minutu déle za zdmi kovu a betonu. Potřebovala vidět alespoň naposledy tvář člověka, jež ji opravdu vychoval. Jež se oni staral.

Trvalo ji poměrně dlouho, déle než ona původně zamýšlela, dostat se mimo jejich brány a nyní v letounu, který neslyšně a nenápadně přistával v blízkosti největšího boje, v tichosti se staženým hrdlem seděla. Úpěnlivě sledovala podlahu, zatímco v rukou svírala hlaveň zbraně. Hořce se zašklebila nad svými myšlenkami. Umřít v patnácti na bojišti? Jen do nedávná by se této myšlence snad opravdu od srdce zasmála.

Nyní to však byl jen trpký úšklebek, věděla že pokud neumře snad zde a bude se muset vrátit zpět, její srdce bolestí pukne.

Vzhlédla při těžkém dopadu letounu k zemi a v momentě kdy se kovové dveře otevřely, se rozeběhla pryč. Nepochybovala že místní fauna zvířat na letoun spolu s lidmi Na'vi zaútočí téměř okamžitě. A nemýlila se, bylo to jen pár chvil co se skrčila k zemi pod kořeny jednoho kmene stromu, když těžký kovový letoun vylétl s plameny ohně a kouře do povětří.

Vylekaně otočila hlavu na druhou stranu směrem k nebi, když uslyšela nelidský řev a záhy spatřila obrovské zvíře, které se střemhlav vrhlo k zemi. Jeho tělo v letu prapodivně plálo a Juliette si s bolestí v hrudi uvědomila, že je tvor mrtvý. Nejspíše jej zasáhla jedna ze střel. Tělo těžce dopadlo na zem a kolem něj se rozvířil prach. Otočila hlavu zpět před sebe, nemohla mu nijak pomoci ale mohla snad pomoci jiným.

Roztřeseně pozvedla zbraň vzhůru a s několika nádechy namířila na jednoho vojáka, který se nyní pokoušel zabít jednoho z původních obyvatel Pandory. Vystřelila zrovna ve chvíli kdy se voják s odporným šklebem skláněl s úmyslem vykonat poslední krůček. Jeho tělo padlo s výstřelem mrtvé k zemi a Juliette se střetla s pohledem zmatené a vyděšené ženy. Její mohutné modré tělo se zvedlo a elegantně zapadlo do nejbližšího úkrytu, děkovně kývla hlavou než zmizela pryč.

Juliette stále v šoku sledovala děj před sebou. Zabila svůj druh, zabila člověka, kvůli ochraně někoho, koho měla nenávidět. Pokud měla jít za tohle vše do pekla, přála si ať to vše alespoň stojí za to. Opět vyzdvihla zbraň a sestřelila další dva vojáky v její blízkosti, kteří útočili na skupinu kočkovitých zvířat. Kulky se jim většinou zavrtaly do lebky a mrtvoly padly k zemi. Šelmy se okolo sebe zmateně rozhlédly, než se s vytasenými drápy a zuby opět vrhly na další oběť.

Schovala se za strom a zavřela oči, které následně se zazněním svého jména do široka rozevřela. "Juliette! Jsi tady?!"

Při zaslechnutí hlasu Jakea se její srdce rozbušilo a ona se malém rozplakala. "Tady!" Zvolala opatrně a vyhlédla ven.

Brzy na to vedle ní dopadlo těžké, vysoké tělo avatara a ona hleděla do těch známých, laskavých očí Jakea. "Našel jsem tě jen díky tomu, že jsi zachránila jednoho z nás. Dovedla mě sem."

"Nemohla jsem tam zůstat. Já–" nestihla říci nic víc, její drobné tělo se ocitlo v teplé náruči a ona se rozplakala. "Myslela jsem že mě již nechcete vidět, že jste mě opustili... já že nejsem..."

"Nebyla šance se tam dostat, doufal jsem že nalezneš cestu ty sama sem a povedlo se. Teď musíš zmizet do bezpečí. Jdeme." Opatrně se zvedne a rozhlédne se okolo sebe, než ji popadne za ruku a rychle se s opatrností začnou proplétat lesem, který přímo září v plamenech ohně a jiskry s popelem létají všude okolo nich.

Juliette sleduje obezřetně okolí, občas jí však padne pohled na jeho sevření a ona s údivem sleduje velikost jeho dlaně vůči té její.

"Sully!" Hluboký hlas donutí dvojici s trhnutím zastavit a dvojice sleduje obří stroj, který stojí jen pár metrů nedaleko nich. Juliette s hrůzou zjistí, že to není nikdo jiný než její otec a vyděšeně sebou ucukne dál.

"Tak jsi přece jen nepřekvapila Juliette." Jmenovaná těžce polkne a zhluboka se nadechne. "Vrať mi mou dceru Sully a já ušetřím tvůj život."

Juliette s hrůzou pohlédne na Jakeovy záda, která jsou ztuhlé a jeho tělo jasně napovídá tomu, že je připravený na jakýkoliv útok. "Asi tě zklamu Milesi, ale Juliette zůstane přesně tam kde stojí, po mém boku. A to ať už se ti líbí nebo ne."

Plukovník při zaslechnutí odpovědi i výsměšnému tónu, se kterým Sully až vyplivl jeho jméno jen nevrle zatnul čelist a jeho ostré oči se upřely na ni. "Tak jinak Juliette. Buď se sem okamžitě vrátíš nebo..." nedaleko nich se ozve děsivý křik a ona s děsem pohlédne na levou stranu, kde spatří dvojici vojáků, jež se zbraněmi drží dva mladé Na'vi v křečovité kleči. Jejich dlouhé vlasy, které jsou spletené v cop, mají omotané okolo kovových rukou a zbraně míří na jejich krky.

Juliette se střetne s vyděšeným pohledem jednoho z nich, jeho oči zelené barvy, se nyní lesknou pod tíhou bolesti, která je způsobena pevným stiskem i děsu ze zmatku, který vládl v ohni planoucím pralese.

"Okamžitě přijď sem a nic se jim nestane. Tohle je moje poslední varování."
Juliette se nahne a opatrně pronese směrem k Jakeovi. "Půjdu, nezabije mě, je ale ano." S tím se hbitě vyvleče z Jakeova držení a ignorujíc jeho vyděšené zvolání se dostane do blízkosti svého otce, skloní hlavu k zemi. 

"Opravdu jsem věřil, že by se z tebe nakonec mohl stát jednou někdo, kdo by udělal mému jménu čest. Měl jsem být víc zásadový, víc tvrdý...ale jak se zdá pokaženou hračku znova neopravíš." Quaritch pozvedne kovovou ruku. "Popravte je, všechny chci mrtvé."

"NE!" Vykřikne vyděšeně Juliette i Jake zároveň. Jejich slova jsou přerušena dvěma výstřely a Juliette s děsem v očích sleduje dvojici těl jež těžce padla k zemi do měkké trávy. S hrůzou stále hleděla na mrtvé těla. Nikoho nezachránila, opět jen ničila životy okolo sebe...

"Šmejdi odporní..." hlas jejího otce ji až nyní vrátí opět do reality a ona jako ve zpomaleném filmu otočí svou hlavu na něj i na zbraň, která na ni dosud mířila.

"Co chceš udělat?" Polkne vyděšeně.

"Zničit to co bylo pokaženo. Věřím že příště mě nezklameš." Jeho hlas jí do uši narazí jako dělová rána a jen pár chvil poté se ozve další z ran, která jí naprosto ohluší a její tělo pod její ránou trhne dozadu. Shlédne k hrudi, kde nyní stéká pramen temně rudé tekutiny a ona padne v dávivém kašli k zemi.

Její hlava se z naposledy otočí směrem k vyděšenému Jakeovi, který ztuhle sleduje každý její pohyb. Před jejíma očima se začíná ztmavovat svět. "Děkuji."

Tělo padne k zemi a vše okolo ní zčerná.