Dva ve snu

Praha

Nádražní halou se ozvalo nepříjemné skřípění brzd starých železničních vagónů. Byla to krásná, prostorná budova s obloukovým stropem ze skla a plechu. Hlavice sloupů stejně jako okraje otevřeného prostoru byly zdobeny motivy přírody vyrobenými z železa. Jak krásný kus práce to byl z rukou mistra ve slévárně, který je odlil před bez mála sto patnácti lety. Pokaždé, když sem zavítám, jsem jimi znovu uchvácen. Ta jemnost a přesnost, kterou dokázali mistři řemesla vtisknout kovu, se kterým je možno pracovat pouze v roztaveném stavu, je úchvatná. Vlak, na který jsem čekal, se stále neukázal. Vydal jsem se tedy zpět do hlavní haly k tabulím s příjezdy a odjezdy vlaků všemi směry a do všech světových stran. Při průchodu jsem se jako obvykle zastavil ve Fantově kavárně. A jako pokaždé jsem musel obdivovat krásnou secesní práci. Od klenutého stropu zdobeného znaky českých měst, přes zábradlí, až po krásnou štukatérskou práci v celém prostoru.

Musím se jít podívat na to zpoždění. Rozešel jsem se znovu a za chvíli stanul v na první pohled moderní, ale na ten druhý lehce zastaralé vstupní hale, která ovšem zároveň byla jednou z nejnovějších dostaveb nádraží. Velké množství lidí se hrnulo dovnitř i ven. Někteří zacházeli od obchodů, jiní od restaurací. Další vcházeli do stanice metra linky C. A někteří si jednoduše posedali na lavičky nebo na zem a vykládali. Každý se snažil nějak využít čas při čekání na svůj vlak.
„Jste v pořádku, pane?“ otázala se mladší slečna procházející kolem.
„Ano, jistě, jen jsem se zasnil nad krásou tohoto nádraží.“ odpověděl jsem, stále lehce mimo.
„Je to impozantní budova, zvláště ta starší část, ale dříve bývala stejná jako park před ní, Sherwood.“ To poslední slovo vyslovila se zvláštní změnou intonace, jako by naznačovala opovržení, nebo hněv, ale možná i znechucení.

Nijak jsem nereagoval, ale chápal jsem důvod. Bylo to již po dlouhá léta místo známé pro velké množství bezdomovců, narkomanů a taky mužských homosexuálních prostitutů. Nechápejte mě špatně, nechci nikoho odsuzovat ani znít homofobně, ale i já jsem vnímal, že toto místo moc nepřidává na pověsti města. Vždyť právě toto místo je první, které někdo, kdo přijel do Prahy, uvidí. A jaký obrázek si vytvoří? Opravdu  jsem nechápal a stále nechápu, proč město již dávno nepřistoupilo k nějaké rekonstrukci nebo zvelebení prostoru Vrchlického sadů.

Slečna vypadala, že neplánuje pokračovat v konverzaci, a tak jsme se každý rozešli svou cestou. Už jsem byl skoro u tabule, když se ozvalo: Vlak EC 175 Berliner společnosti Deutsche Bahn ze směru Hamburg Hauptbahnhof, Berlin Hauptbahnhof a Dresden Hauptbahnhof dorazí na třetí nástupiště.

V tu chvíli se mi srdce rozbušilo, jako bych právě běžel sprint na sto metrů. Rozběhl jsem se takovým tempem, že se dnes sám divím, jak jsem to vůbec dokázal. Proběhl jsem halou, málem během toho porazil menší skupinku studentů, kteří přecházeli kolmo na trajektorii mého běhu, naštěstí pro ně se však včas zastavili. Já bych je asi jinak býval rozrazil a běžel bez omluvy dále. Okolní svět jsem v tu chvíli vůbec nevnímal. Dlouhá chodba podchodu se táhla přede mnou. Kličkoval jsem mezi lidmi s kufry, uklízečkou s vozíkem, paní se psíkem a mnohými dalšími osobami. Třetí nástupiště. Odbočil jsem a bral schody po třech, abych tam už byl. Přede mnou se znovu otevřela oblouková hala z roku 1906. Rozhlédl jsem se okolo a nikde nic, ani vlak ani cestující.

Náhle se v portálu tunelu objevila lokomotiva a s ní celý vlak. Hlášení zaznělo: Vlak EC 175 Berliner spol… Dále už jsem nic neslyšel. Ani hlášení, ani kvílení brzd, ani otevření dveří, ba ani halas lidí hrnoucích se ven z vlaku po dlouhé cestě. Mé oči po nich bloudili, ale tvář, kterou hledali, ne a ne najít. Pořád odcházeli další, někteří sami, jiní s příbuznými, s přáteli, se známými odcházeli pryč, jen já stál na místě. Moje hrdlo začala svírat obrovská úzkost. Co když se ta osoba neobjeví, co když nepřijela, co když jí třeba ten vlak ujel…

V tu chvíli moje obavy zmizely jako pára nad hrncem a moji duši zaplavila obrovská vlna štěstí a radosti. Vystoupil z vagonu a přišel ke mně na délku paže. „Ahoj!“ ozvalo se z jeho úst. Ani jsem nehlesl. Nebyl jsem schopen slova. Jako pokaždé.

___________________________________________
Milí čtenáři, děkuju za přečtení první kapitoly. Určitě se máte na co do budoucna těšit 🤩 Pokud se vám líbila tato kapitola, tak prosím sdílejte svým kamarádům a klidně přidejte i komentář. Budu rád za každého čtenáře ☺️

E.,,.,