Dva ve snu

První slůvka, chyba a pevná vůle

Posadil jsem se vedle něj s mírně kyselým výrazem. Nerad sedím jinde, jsem na toto docela háklivý. Jedna z mnoha mých drobných podivnůstek. Vždy, když mi to někdo vyčítá, reaguji jednoduchou frází: Ego sum qui sum, tedy v překladu: Jsem, jaký jsem. Můj poměrně nepřátelský postoj však brzy ustoupil. Jeho ztrápený výraz mě přiměl k přehodnocení mého plánu útoku. Zároveň jsem si uvědomoval, že by možná spíše chtěl slyšet nějaké to pozitivní slovo. Vypadá, že je docela smutný.
„Jsi v pohodě?“ otázal jsem se.
„Ne, nejsem.“
„Můžu ti nějak pomoci?“
„Jedině, kdyby si dokázal nechat zmizet tuhle mlhu a naučil tenhle autobus jezdit rychlostí světla!“
Autobus se se značným funěním rozjel, potom zaškytal a zastavil. Motor po chvíli znovu zakašlal, načež vydal zvuk, jako kdyby někdo vystřelil z kanónu, pak se znovu zadusil. Naštěstí se nakonec rozjel a pomalu nabíral rychlost.
„Bohužel neumím udělat ani jedinou z těchto věcí. Ale proč tak smutný výraz? Nestíháš školu?“
„Ne, nestíhám. Bude to doma velký průšvih, jestli dorazím pozdě. A rodiče na to příjdou, že jsem přijel pozdě.“
„Vždyť je pochopitelné, že při takovém počasí se autobus zpozdí, ne snad?“
„To jo, ale je to nezajímá. Oni všechno vidí jako moji chybu.“
„To mě mrzí. Příjde mi smutné, když někdo někoho obviňuje z něčeho, co nemohl ovlivnit.“¨
„Mě to tak taky příjde, ale nemám chuť se s nimi o tom hádat.
Naše konverzace tím skončila. Překročil si hranici, nemůžes hned takhle něco hodnotit. Vždyť vůbec nevíš, kdo to je, ani čím si v životě prošel. Rozhodl jsem se, že se nenechám odradit a změnil téma.

„Kam vlastně chodíš na školu?“
„Na gympl do Ostravy.“
„A na který, mohu-li se ptát?“
Řekl jméno mě velice dobře známé školy. Již šest let jsem ji navštěvoval. A dodnes nechápu, jak je možné, že jsem si ho dříve nevšiml, ač následující minuta mi tuto otázku zodpověděla.
„Já taky.“ zasmál jsem se při vyslovení. „To je zajímavá náhoda. Jakto, že jsem tě tu doteď nikdy neviděl, ba ani na škole?“ 
„Většinou zůstávám někde v rohu. Nerad jsem s lidmi a obecně se s nikým moc nebavím. Ty jsi velká výjimka. Ve škole většinou mizím za pingpongové stoly, kde se posadím na zem a čekám, dokud není minuta do konce přestávky a pak až jdu do třídy. A to stejné v autobuse. Teda ne, že bych tu taky seděl na zemi,“ řekl se smíchem: „ale sedím někde v zadní řadě a tvářím se, že neexistuju. Hlavně, když tu jede hodně lidí.“
„Tak proč dneska sedíš tady, na nejvíce exponovaném místě v celém autobuse?“
„Ani nevím. Cítil jsem, že dneska je toto místo to pravé, a tak si na něj sednu. Kdo ví, možná kvůli tobě?“ zasmál se lehce nervózně. Neuniklo mi to, ale tvářil jsem se jakoby nic. Myslím, že za to byl vděčný. Přeci jen jsme se znali asi pět minut, a toto znělo jako: 'jsi mi souzen'.

___________________________________________
Další dvě kapitoly jsou hotové, takže hezké čtení. Konečně se začínáme dostávat k postavám a nějakému ději, takže dále se určitě je na co těšit 🤩
E.,,.,