Dva ve snu

Setkání

O patnáct let dříve…

Klasické pondělní ráno. Vstát z postele na třetí budík, sejít do kuchyně, uvařit si kávu a podívat se z okna. Podzim už nám zase klepe na dveře, pomyslel jsme si s mírným povzdechem. Další léto ustoupilo chladnému vzduchu. Slunce se čím dál tím častěji schovávalo za mraky a průtrže deště nebyl nic neobvyklého. Chodníky i travní plochy města pokrývala kluzká vrstva mokrého, hnědo oranžového listí javorů, buků, dubů, kaštanů a bříz. Už i poslední květy sedmikrásek odkvetly a zmizely na dalších několik týdnů. Zpěvní ptáci, kteří svým zpěvem zpříjemňovali pobyt v přírodě již dávno odletěli na jih, jen poslední divoké husy ještě zůstávaly na rybnících v Poodří. A stejně tak tomu bylo ve vesnici, v níž jsem žil. Mlha chladného, až mrazivého rána se válela po okolních polích a zcela znemožňovala pohled na město v údolí. Celá okolní krajina tonula v husté, neprostupné mlze.

Vyšel jsem z domu a okamžitě jsem pocítil závan ledového vzduchu. Byl daleko studenější, než bych býval čekal. Ale co už, nemám čas vracet se pro bundu navíc. Vítr na krátkou chvíli rozfoukl mlhu a poskytl pohled na panoráma Beskyd nad zvlněnou nížinou Moravské brány. Za chvíli už vše znovu zmizelo a já se ocitl v bílé tmě. Téměř po paměti jsem došel na autobusovou zastávku. Můj autobus měl jet za dvě minuty. Bude mít asi zpoždění. Po patnácti minutách jsem už začínal pochybovat, jestli vůbec dorazí. Ve stejnou chvíli mi na mysl vytanula myšlenka: Co na toto zpoždění asi řeknou ve škole? No nic, vysvětlím, že autobus kvůli mlze měl zpoždění. Bylo 7:43, když se autobus konečně objevil v zatáčce. Když říkám objevil, tak nemyslím, že jsem ho viděl, ale svit světel velkého vozidla prořízl mlhu a po chvíli bylo vidět i náznak textu zobrazující destinaci tohoto spoje.

Autobus byl k mému údivu poloprázdný. Většinou při zpoždění, ovšem ne tak markantním, praskával ve švech. Zaplatil jsem 15 korun za lístek a šel si sednout na své oblíbené místo. Seděl na něm však pohledný mladík zhruba stejného věku jako jsem byl já sám. Měl tmavě hnědé vlnité vlasy, hluboké hnědé oči a krásné rty. Oblečen byl v prosté černé bundě a roztrhaných džínách. K tomu bílé tenisky a samozřejmě školní batoh se sešity a učebnicemi. Na první pohled by se mohlo zdát, že zrovna spí, ale na druhý bylo vidět, jak hledí ven do mlhy. Pak se na chvíli otočil na mě, ale rychle se zase odvrátil k oknu.