Rebelka - jméno mé

1.

Kiki

„Kristýno! Jak si to jako představuješ?" řvala na mě ředitelka. „Normálně." odpověděla jsem ji v klidu. „Asi si pozvu tvé rodiče na kobereček." vyhrožovala mi. „Když už, tak mé NEVLASTNÍ rodiče, jo? A máte k tomu mé plné svolení." dořekla jsem a odešla.

Nemám náladu tam s ní trávit dvě hodiny. Nenáviděla jsem je, nenávidím ty kecy o tom, že nejsem plnoletá. Nenávidím ty kecy když si přiobarvím vlasy na černo. Nenávidím ty kecy, když si zakouřím. Nesnáším mou NEVLASTNÍ matku a nesnáším svého NEVLASTNÍHO otce.

Nenávidím všechny dospělé.

Flashback
„Pocem ty děvko!" zařval na mě otec. „Nejdu!" řekla jsem zoufale. „Dělej nebo tě zabiju." běhala jsem kolem všeho.

Moji matku znásilnil a totálně zmlátil. A teď chce znásilnit mě. „Chci být ještě panna, prosím! A navíc to bolí!" zařvala jsem na něj s nadějí, že toho nechá.

„Ale co tě nemá! Nic nebolí a ty si to užiješ. Pojď sem." dostala jsem skvělý nápad. Zavolám policii.

***telefonuje s policií**

„Ty voláš! Já tě zabiju!" chytil mě. A jsem v prdeli, v prdeli. Strhal ze mě oblečení a hodil mě na zem.

„Pomoc! Pomoc!" začala jsem křičet v panice. V tu chvíli ke mně přiskočit a dal mi roubík. Vzal mě do náruče a zavedl do sklepa. Sklepa kam dřív brával matku a nechal jí tam klidně celou noc.

„Pmmmm!" snažila jsem se křičet, ale přes ten roubík to nešlo.

„Tady ti nic nepomůže." hodil mě na postel a připoutal mě k poutům. Pak se vysvlekl a tvrdě do mě vstoupil.

Brečela jsem, tak hrozně to bolelo. Nic ho nezastavilo. Ani to, že jsem jeho dcera. Tak proč by ho měl zastavit můj pláč.

Přirážel víc a víc. „Auuu! Pmmm!" zkoušela jsem znovu a znovu.

Když se do mě udělal, vzal si bič z věšáku a začal mě s ním mlátit.

End Flashback

Z odcházení se stal běh. Běžela jsem a nadávala si jak jsem slabá. Jsi slabá, furt jen řveš. Najednou jsem nedokázala své slzy zadržet.

Když najednou jsem narazila do něčeho velkého. Tedy spíš do někoho.

Nathan Black. Nejpopulárnější a nejhezčí egoista na celym tomhle gymplu. Nenáviděla jsem ho a on mě. Ignorovali jsme se. Ale pokaždý jsme se museli potkat.

„Kam čumíš! Ty krávo jedna!" zařval na mě. „Možná, že kdybys nebyl tak velkej tak by i lidi jako já mohli poklidně existovat!" Zařvala jsem na něj.

Najednou se zarazil.

„Co se stalo?" zeptal se mě opatrně.

„Do toho ti nic není! A vůbec všímej si sebe!"