Rebelka - jméno mé

2.

Nate

Dneska byla nějaká divná. Zrovna si jdu do ředitelny a ona do mě narazí. Pak uvidím její slzy a ona mě odpálkuje.

Ještě jsem ji nikdy brečet neviděl. Co ji provedli?

„Dobrej." řekl jsem jako obvykle a sedl si na židli „No nazdar! Co to mělo být? Jako jste normální pane Blacku?" otázala se mě „Já? Jo. Vy? Ne. Co jste ji provedla? V životě jsem ji takhle neviděl." ředitelka se na mě zvláštně podívala a pak řekla „Odkdy se VY zajímáte o slečnu Švecovou? No. Zmínila jsem její nevlastní rodiče." řekla a zesmutněla „Víte. Její otec ji znásilňoval a matka se jí zřekla." zůstal jsem v šoku. Ona nemá rodiče? „Odkud to víte?" vystřelila ze mě otázka „Od policie a jejích momentálních rodičů." řekla. „Aha. Dobře. Já už musim tak naschle!"

Vystřelil jsem ze ředitelny a vyšel se hledat Kristýnu. Nevím proč, ale nějak jsem to nemohl nechat být.

„Hej! Kristýno! Kde jseš?"

Kiki

Seděla jsem za popelnicema schoulená do klubíčka. Po tvářích mi tekly další a další slzy.

Jsi slábá! Vzchop se! Křičely na mě myšlenky. Nešlo se jich zbavit.

„Kristýno! Kde jseš?" zaslechla jsem známý hlas. Nate jak jinak.

Nechápu vo co mu jde.

„Co chceš!" vyštěkla jsem na něj. Najednou se moje emoce nedaly ovládat.

„Já jen.." začal, ale já ho přerušila.

„Ty jen? Ty jen co! Co po mně chceš? Abych se stala tvojí další obětí? Proč mě prostě nenecháš bejt! Já nestojim o žádnou tvou pomoc ani lítost. Nestojim! A teď se laskavě seber a vypadni." stál jak solnej sloup „Na co čumíš?! Vypadni!"

Beze slov odešel.

Nate

Když na mě zařvala ať vypadnu, odešel jsem.

Najednou ve mně převládal vztek. Došel jsem si na záchody, kde jsem se snažil uklidnit. Nepomohlo to.

Tak jsem odešel a prásknul s dveřma tak, že jsem urval panty. Ach jo. To bude peněz.

Kiki

Slyšela jsem prásknutí dveří a došlo mi, že jsem ho dost naštvala. Najednou jsem se zase rozbrečela.

Flashback

Když mě zmlátil do krve znovu mě začal tvrdě šukat. Bolelo to. Opět jsem zkoušela řvát, ale marně.

Když se opět udělal, přivázal mě na nějakou kozu. Byla jsem tak bolavá a unavená, že jsem se už ani neměla sílu bránit.

Myslela jsem že si odpočinu, ale spletla jsem se. Musela jsem mu ho vykouřit. Tempo si určoval on. Rval mi ho až do krku a já se dávila.

Pak mě nechal ležet přivázanou na tej koze a odešel. Já usnula.

End flashback

Brečela jsem opět. A dost silněji. Pijde mi jako kdyby se to stalo dneska. Živě si představím tu bolest.

Zapálila jsem si cigaretu a snažila se zahnat slzy. Povedlo se! Vypravila jsem se zpět do školy. Za ředitelkou. Protože pokud si vzpomínám tak to nedořekla. Utekla jsem jak malé dítě.

„Jsem zde." zavolala jsem a sedla si do jejího křesla. „Už jdu!" ozvalo se od místnosti kde je kávovar.

Jakmile mě uviděla zastavila se ve dveřích. „To je moje křeslo!" zařvala na mě. „No jo. Vždyť už jdu."