,, Miluji tě." řekl jsem bez toho, abych si to uvědomil. ,,Cože?" řekl překvapeně Hyunjin. To jsem si uvědomil, že jsem to řekl nahlas, a tak jsem rychle utekl pryč. ,,Felixi!" neposlouchal jsem ho. Toto se nemělo stát. Nebo mělo?
Tady Mae! Haii ‼️T...
Přišel čas párty. Tedy... ještě ne, ale brzy. Máme tam být asi na 18:00 jenže je zrovna 17:20 a já tak trochu nemám vybrané oblečení. A ještě mám za úkol šlehnout chlast od sestry. To vážně?
Však Amber už má od ségry své, Hyunjin s Minhem prý berou všechno možné ... no...jak nečekané, random lidi také, ještě jsme Jisungovi i ten chlast koupili a nemluvím o tom, že Jisungová máma ho doma zjebala za ten náklaďák chlastu! No paráda.
Skříň jsem nechal skříní a vysprintoval jsem to do Jessiného pokoje. ,,Co chceš?" ,,Nic vole jdu na procházku." ,,Co?" ,,Hovno! Nemáš tedy chlast?" trošku mi to ... vyletělo z držky rychleji a otevřeněji než jsem chtěl. Té na tváři hned hrál ďábelský úsměv. ,,Lixík nám dospěl? Konečně máš rozum a jdeš si užít!" vykřikla radostí Jess, otevřela skříň a dala pryč oblečení, za kterým má spoustu flašek.
,,No tyvole. To mi chceš říct, že máma jako doktorka a táta jak doprdele policista to ještě nenašli?"
,,No...ne?" ,,Zajímavé. No nic. Které můžu?" zeptal jsem se. Zase si nasadila ten ďábelský úsměv. Vybrala nějaké tři alkoholické láhve a jsou...dost silné řekl bych. ,,Jak mám doprdele tohle sebrat sebou přes ulici? Rodiče jsou v práci co je dobré, ale nepotřebuji se na veřejnosti prezentovat úplně jako alkoholik." Ta si odfrkla a strčila to do mého batohu. Já jsem fakt magor.
Dovláčil jsem to do mého pokoje a zhrozil se. Je 17:35! A já nejsem upravený, nejsem oblečený, nejsem sbalený. Rychle jsem přišel ke skříni a vybral si toto:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(I ty conversky sedí! Nebo spíš boty. Nevypadaj zrovna tak😂)
No...nevím. Uvidíme. Docela se mi to hodí k tmavě hnědým vlasům. Vzal jsem mobil, peněženku, nabíječku a nějaké sračky a strčil je do batohu k těm lahvím. Obrovskou Jisungovou dárkovou tašku jsem popadl do druhé ruky, dal si batoh na ramena a dal si na nohy conversky. Kývl jsem sestře na rozloučení a zavřel.
Tyvole. Připadal jsem si jako Mikuláš s pytlíkem na zádech. Ty láhve tam zvonily a hrnkaly hůře než kostelní zvon celou cestu. Když už jsem byl u Jisungovy branky,opřel jsem se o ni. To jsem ale nevěděl, že je pootevřená. Přijebalo to semnou o zem. Ale žiju. Postavil jsem se a po zavření branky jsem zazvonil na vnitřní dveře.
Když se otevřeli zjevil se tam Jisung. ,,No čau kámo!" zakřičel na mě, protože hudba uvnitř hrála nahlas asi na celou Koreu. Nebo i galaxii. ,,No nazdar." strčil jsem ho do objetí. Ten mi ho jako vždy vrátil,a pak se díval jak na vraha. ,,Tyvole vypadáš výborně!" Han mě tam zasypával komplimenty,že jsem až zčervenal. ,,No jo no jo. Jen asi umřu. Před chvílí jsem se opřel o tu branku a rozplácl jsem si držku na betonu." usmál jsem se a vstoupil dovnitř. ,,No ty jsi ale číslo." ,,Říká ten, který dnes ráno vyletěl z baráku jako kdyby tam měla vybuchnout bomba." ten překroutil očima.
