Black Swan 2

Další rozchod?

Irena váhavě otevřela dveře, které spojovaly obývací pokoj s kuchyní, nechala Alenu, ať do ní vstoupí první a nakonec vešla i ona. Za stolem u okna uviděly sedět Báru, Evu a babi.
"Dobré ráno..." řekly obě najednou dosti zdrženlivě. Oběma se nyní v hlavě honily ty stejné myšlenky. Co když včera opravdu probudily celý dům? Nebo ještě hůř, co když je Aleniny spolubydlící a babi slyšely při......Na to nechtěly ani pomyslet. To by bylo nehorázně trapné pro obě dvě a třeba by pak docílily toho, že by je babi nechtěla nechávat o samotě déle než pět minut...
"Dobré ráno..." odpověděly najednou Eva s Bárou a opět se začaly naplno věnovat svým snídaním, které byly položeny na talířích před nimi. Alena si obě dvě zvědavě prohlédla, na jejich tvářích nezachytila ani náznak toho, že by něco slyšely. Poté však její zrak sjel k babi, která nyní stála u kredence, kde všem zjevně připravovala kávu. Nyní však byla otočena k osazenstvu kuchyně čelem a na jejích rtech se rozprostíral podivný úsměv.
"Jakpak jste se vyspaly na gauči?" zeptala se po chvíli babi a pohlédla na obě ženy. Irena v její otázce nespatřovala nic zvláštního, Alena se však lehce začervenala.
"Docela dobře.." odpověděla váhavě Alena, poté přešla ke stolu a posadila se.
"Mno.... měla bych ho nechat opravit, nějak divně vrže a vydává takové divné zvuky, obzvlášť včera v noci....nemohla jsem vůbec usnout, divím se, že vy ano." řekla náhle babi naoko zamýšleně, ke konci věty se však ještě více usmála a opět obě ženy sjela pohledem. Nyní už se červenaly obě dvě.
"Dáš si kafe?" změnila téma Alena a pohlédla přitom na Irenu. Doufala, že řekne ano a že udrží konverzaci co nejdále od podivného vrzání gauče v obýváku.
"Kdybys byla tak moc hodná." odpověděla Irena a usmála se. V ten moment se z Aleniny mysli vytratil všechen zmatek. V ten moment pocítila nečekaný příval lásky k ženě, která stála před ní. K ženě, jejíž vizáž takto brzy po ránu doplňovaly husté, tmavě hnědé vlasy, které se jí neupraveně kudrnatily kolem hlavy. Alena zkrátka musela uznat, že i neupravená nevypadá Irena o nic hůř než obvykle. Dokonce i když den před tím byla úplně na mol a dnes má pod očima velké černé kruhy. I tak byla pro Alenu ztělesněním krásy a jediný pohled na ni v ní probouzel lásku.
"Prosím, lásko...." řekla Alena poté, co před Irenu postavila hrnek s kávou. V kuchyni nyní nebyl nikdo, před kým by se musely za své projevy lásky stydět. Bára s Evou dosnídaly a spěšně opustily byt, chvíli po nich odešla i babi, která tiše zaplula do koupelny. V bytě samozřejmě bydlel i Martin, ten však každé ráno odcházel o něco dřív, než všichni ostatní, takže i v normální dny bylo těžké jej zastihnout. Dnešek však nebyl normální den. Dnešek byl velmi výjimečný a obě ženy si to uvědomovaly.
"Nechceš si vzít dnes v práci volno?" zeptala se Alena s nadějí v hlase. I kdyby tento plán nevyšel, stále byla vděčná a plná radosti z těch chvil, co spolu zatím zažily. Přece jen, spát vedle sebe a vstávat spolu nebylo ani pro jednu z nich obvyklé.
"Neměla bych, ale pořád mě dost bolí hlava." odpověděla Irena a napila se z šálku s kávou.
"Takže....bychom si mohly udělat den jen pro sebe?" zeptala se znovu Alena a lehce se předklonila. Její oči zachytily Irenin široký úsměv, který se jí objevil na rtech, jakmile tento nápad vyslovila.
"A co bys chtěla dělat?" zeptala se zvědavě Irena a také se lehce předklonila. Jejich tváře nyní byly jen malý kousek od sebe a o chvíli později Alena spojila jejich rty.
"Nejdříve tě políbím a pak budu nějak muset vymyslet, jak odsud dostat babi..." zašeptala Alena a usmála se. Irena se pobaveně usmála a poté se opřela o opěradlo. Z jejího výrazu tváře bylo znát, že přemýšlí.
"Přemýšlím, kam bychom mohly jít...." řekla Irena zamýšleně a potvrdila tak Aleniny domněnky.
"Mohly bychom se jít někam projít, to jsme snad ještě nikdy neudělaly..." navrhla Alena a zasmušila se. Nyní jí připadalo, že kromě sexu se skoro nic v jejich vztahu neděje, tedy, až na to drama, které způsobil její pokus o sebevraždu....
"Víš, připadá mi, že bychom se měly lépe poznat. Že bychom neměly nás společný část trávit jenom....sexem." řekla Alena a zkoumavě pohlédla na Irenu. Viděla, jak jí po tváři přelétl náznak pochybností.
"Dobře, půjdeme se tedy projít a popovídáme si, co říkáš?"  zeptala se Irena. I když sama navrhovala procházku s povídáním, v její tváři byl však stále vidět šok. Šok a vztek.
"Vadí ti to?" zeptala se Alena okamžitě. Sice se snažila znít klidně, když však promluvila, uvědomila si, že zněla možná víc naštvaně, než chtěla.
"Ne... totiž... já...." koktala Irena a snažila se najít vhodnou odpověď na Aleninu otázku. Až nyní si uvědomila, že možná dala moc najevo své emoce. V Aleně však v ten moment vzkypěl vztek...
"Mám to snad chápat tak, že mě bereš jen jako nějaké rozptýlení? Jako věc, která uspokojí tvé sexuální touhy? Jako otrokyni, která ti bude povolná, kdykoliv si jen zamaneš? Chyběla bych ti aspoň, kdybych tu nebyla?Miluješ mě vůbec?" vychrlila ze sebe najednou a pohlédla Ireně zpříma do očí. V těch se náhle objevil strach. Alena to i přes své rozčilení byla schopna rozpoznat a její rozčilený pohled poněkud změknul.
"Promiň... Pořád je to ve mně. Myslím, že z toho mám nějaké následky...." omlouvala se Alena a natáhla svou ruku směrem k té Irenině, kterou měla položenou na stole. Ta se však doteku vyhnula a ruku stáhla k sobě do klína.
"Co si o mě myslíš? Myslíš si, že s tebou jsem jen kvůli tvému tělu? Myslíš si, že mi na tobě nezáleží? Myslíš si, že bych tě bez váhání nechala vykrvácet? To je ta poslední věc, kterou bych chtěla. Já.... já si nedokážu život bez tebe ani představit." řekla Irena. Ze začátku sice zněla poněkud rozčileně, poté však její hlas nabýval stále jemnějšího tónu. Opravdu si nedovedla představit život bez Aleny. Tu Irenina slova velmi dojala. Uvědomila si, že s ní nejednala správně, proto okamžitě vstala a přešla k Irenině židli, poté před ní bez váhání poklekla.
"Prosím, odpusť mi to..." řekla Alena a v očích se jí objevily slzy, aby je zakryla, sklonila poníženě hlavu.
"Nemusíš přede mnou klečet, nemusíš se omlouvat. Miluju tě.... Vstaň, prosím." řekla Irena a pokusila se Alenu zvednout ze země. Ta se však ani nehnula. Irena proto odsunula svou židli a klekla si naproti ní. Poté Alenu bez váhání pevně obejmula.
"Miluju tě a budu tě milovat navždy..." rekla Irena a zabořila svou tvář do Alenina ramene. Obě nyní plakaly. Obě však plakaly ze zcela jiných důvodů. Alena proto, co řekla a udělala své lásce. Irena plakala proto, neboť se bála budoucnosti. Bála se, že se Alena znovu pokusí si vzít život. Zároveň si však uvědomovala, že bude potřeba se dozvědět co nejvíc o Alenině minulosti....