Black Swan 2

Na toaletách

Irena seděla ve své kanceláři. Po několika dnech strávených doma, během nichž si promluvila se svými syny, s Lukášem a svými blízkými, si konečně připadala dostatečně silná na to, aby šla do práce. Jako obvykle tedy nyní seděla za svým stolem a vychutnával si svůj dopolední šálek kávy. Do této chvíle vše probíhalo naprosto normálně, Irena si však náhle uvědomila, že při se při svém nedávném setkání s Alenou možná nevyjádřila úplně přesně. Bylo to už pár dní, co Alenu neviděla. Co když si tedy její přítelkyně myslí, že se s ní Irena již nechce vídat? Byla pravda, že Irena chtěla pravý opak. Alenu milovala a rozhodně chtěla v jejich vztahu pokračovat, zároveň však musela uznat, že s Alenou trávila příliš mnoho času, což se velmi negativně podepsalo na jejích rodinných vztazích. Irenu by ani ve snu nenapadlo se s Alenou rozcházet. Nechtěla už znovu cítit onu bolest, kterou zažívala, když jí Alena řekla, že se chce rozejít. Nikdy nezapomene na tu bolest, když se dozvěděla o Alenině pokusu o sebevraždu. Věděla sice, že pokud Aleniny kamarádky a její bytná vědí o jejich "rozchodu", nejspíše, po předešlé zkušenosti, dávají na Alenu pozor. Co když jim však Alena o ničem z toho neřekla? Co když se pouze tiše trápí a ostatní o tom neví? Co když celou situaci chápe a rozumí tomu, že Irena nyní potřebuje čas a prostor k tomu, aby se zotavila? -Irena se tedy rozhodla vydat se do módního oddělení. Polední pauza sice začínala teprve za půl hodiny, ona však bolestně cítila naléhavost svých myšlenek na Alenu. Poté, co vyšla ze své kanceláře, v rychlosti seběhla schody a stanula v oddělení módy. Její zrak marně pátral po Aleně. Přesněji řečeno, neviděla jí stát u pokladny ani v přilehlém okolí, proto se tedy rozhodla zajít za Evou Duškovou, která nyní osaměle stála za pokladnou.
"Dobrý den, Evo. Nevíte, kde je Alena?" zeptala se lehce nervózním hlasem Irena. Nevšímala si prvotního překvapení v Evině tváři, které se posléze přetvořilo do zvláštního výrazu, který Irena nedovedla nikam zařadit.
"Mám dojem, že před chvílí odešla na toaletu." řekla Eva a ukázala směrem na dveře, které od nich byly vzdáleny pouze několik metrů. Irena tedy v rychlosti poděkovala a vydala se oním směrem. Když došla až ke dveřím od toalet, pomalu je otevřela a vstoupila dovnitř. Okamžitě se před ní rozhostila menší místnost s umyvadly, z nichž se u jednoho skláněla Alena. Irena slyšela hlasitě vzlyky, které se jí draly z hrdla, uvědomovala si, že Alena nejspíš velmi silně pláče. Irena se tedy rozhodla přistoupit blíž a dotknout se Alenina ramena. Ta leknutím lehce nadskočila, prudce se otočila a zaměřila svůj zrak na postavu před sebou. Vlivem pláče a vody měla však lehce rozmazané vidění, i přesto však byla na sto procent schopna určit, že osoba stojící před ní, je Irena.
"Pojď sem...." řekla Irena mezitím, co Alenu vtáhla do objetí.
"Neplakej, prosím." zeptala se Irena a jemně Alenu pohladila po zádech. I jí bylo v tu chvíli do breku. Neměla ráda, když Alena plakala. Alenin pláč jí drásal její srdce na kusy.
"Jak můžu přestat plakat? Rozešla ses se mnou.... Já se tě nedokážu vzdát." zaštkala opět Alena a ještě více zabořila svou tvář do Irenina ramene. Ta náhle dosti hrubě uchopila Aleninu tvář do svých dlaní. Alena na Irenu překvapeně pohlédla, poté se však její oči opět zalily slzami, které se jí v momentě začaly koulet po tvářích. Irena je tedy šetrně a jemně setřela, poté se na Alenu hřejivě usmála a políbila ji na tvář. Toto gesto Alenu překvapilo, domnívala se, že s ní už Irena nechce nic mít a při nedávném rozhovoru pouze volila trochu mírnější slova pro to, jak se s ní rozejít. Nyní však ena opět ucítila Ireniny rty, tentokrát blíž ke svým ústům, za nepatrný okamžik Irena přitiskla své rty na ty Aleniny. Ta překvapeně vzdychla, polibek však opětovala a zároveň s tím se ještě víc přitiskla k Ireně.
"Miluju tě." zašeptala Irena a opřela své čelo o to Alenino, které následně políbila.
"Opravdu?" zeptala se Alena nejistě. Nesnažila se ji Irena jen uklidnit?
"Hrozně moc." řekla Irena bez váhání a sladce se na Alenu usmála. Byla šťastná, že Alena už neplakala a ještě větší štěstí pocítila, když se na Aleniných rtech rozlil úsměv.
"Jen se teď pár dní neuvidíme, ano? Chtěla bych na sobě víc pracovat a napravit některé věci. Nebude ti to vadit?" zeptala se po chvíli opět Irena a váhavě na Alenu pohlédla. Bála se, aby svým požadavkem v Aleně nespustila další vlnu pláče. Na moment sice v její tváři uviděla zklamání, poté se však na Aleniných rtech opět rozlil příjemný hřejivý úsměv.
"Nebude.." odpověděla nakonec a obejmula Irenu.
"Dobře, jsi skvělá, úžasná a moc tě miluju." řekla Irena a jemně Alenu pohladila po tváři. Ta se pobaveně usmála a otráveně zakoulela očima, samozřejmě jen na oko, chtěla však Irenu trochu poškádlit.
"Ale jdi, to říkáš jen tak." řekla Alena a vymanila se z Irenina objetí, poté založila ruce v bok a nasadila hraně naštvaný výraz. Když však spatřila pohled v Ireniných očích, hlasitě se rozesmála. Vzápětí však na svých ústech ucítila Ireninu dlaň, která její smích částečně utlumila.
"Tiše, nechceme přece, aby sem někdo přišel. Krom toho jsem tě chtěla ještě naposled políbit, než půjdu zpátky." zašeptala Irena a o krok se k Aleně přiblížila. Poté uchopila její tvář do svých dlaní a políbila Alenu na rty. Ta její polibek opětovala a jemně ovinula své paže kolem Ireniných boků. Ta pouze překvapeně vzdychla a ještě nejdnou Alenu políbila, poté se však odtáhla a zamířila ke dveřím.
"Musím už jít, miluju tě." řekla Irena, naposled Aleně zamávala a vyšla ze dveří. Alena se musela zasmát. Tolik se bála, že se s ní Irena už nikdy nebude chtít vidět. Tolik se bála, že chce ukončit jejich vztah. Alena se znovu podívala do zrcadla. V její tváři byl nyní úlevný výraz.
Po konci směny našla Alena, ke svému překvapení, ve své skříňce složený drobný papírek. Se zkoumaným pphledem jej rozložila a začetla se do oněch pár vět, psaných Ireninou rukou.
-Sejdeme se v sobotu v pět odpoledne před tvým domem. Všechno ti vynahradím
-Navždy tvá, I.M.
Alena opět pocítila obrovský nával štěstí a nemohla se smluveného setkání dočkat.