Everyday •cz•

Three makes one team

Kde mám začít? Jak uvést do děje všechny skutečnosti, které mě dostaly až sem? Proč sedím na záchodě v mém malém bytě a panikařím?

Pravda je taková, že náznaky problému jsem vnímala už před pár týdny. Myslela jsem si, že jde o pouhé příznaky stresu a špatné životosprávy. Hodně jsem poslední dobou pracovala na nedokončených projektech a také ponocovala. Tím pádem mi nepřišlo zvláštní, že jsem bez energie a sem tam je mi divně od žaludku. Teď si ale říkám, že by bylo mnohem příjemnější, kdyby se o mě pokoušela mrtvice, než zírat na dvě čárky na těhotenském testu.

„Co budu dělat?" zaúpěla jsem zoufalstvím, chytla se za hlavu a schoulila se ke kolenům. Ještě chvíli jsem porovnávala všechna pro a proti mísící se mi v hlavě, než jsem se schopila a přešla do obývacího pokoje najít svůj telefon.

Odesilatel: Musíme si promluvit.

Stiskla jsem tlačítko odeslat a odhodila telefon na linku, jako bych se bála odpovědi. Následujících pár minut jsem přecházela po místnosti jako nervózní lvice v kleci a okusovala si bříško palce. Jeden ze zlozvyků, se kterým už musím přestat.

Hwa (^.^): Do půl desáté máme meeting. Pak mám čas. Děje se něco?
Odesilatel: Bezva. Tak přijeď.
Odesilatel: Můžeš dovézt zmrzku? Díky <3 jsi nejlepší.
Hwa (^.^): Provedu.

Musela jsem se pousmát. Mít nejlepšího kamaráda, jako je Seonghwa, bylo jedním ze štěstí mého života. Na druhou stranu, je to v tuhle chvíli taky moje zhouba. Ale o tom později.
Ptáte se, jak se člověk může přátelit s globální celebritou? Kde jsem k němu přišla? Je to jednoduché. Známe se z časů brigádničení, kdy si o nějaké slávě mohl nechat jen zdát. Od samého začátku, kdy jsme spolu osazovali městské parky květinami, byl vždycky oporou, ať už jsem potřebovala maličkost nebo i větší podporu. Dnes se už nemůžeme kvůli nabytému rozvrhu jeho skupiny vídat tak často, ale ve chvílích, jako byla, díky Bohu, i tato, kdy necestují po celém světě, si k sobě vždycky najdeme cestu. Je jedním z nejmilejších a upřímně starostlivých lidí, které znám.

Uvědomila jsem si, že jsem málem zapomněla na nejdůležitější část sdělení. Popadla jsem telefon a znovu otevřela naši konverzaci.

Odesilatel: Neříkej o tom Wooyoungovi.

Znaveně jsem sebou plácla na gauč, kde jsem si dala poctivých dvacet, předtím než jsem svou mysl na následujících pár hodin zaneprázdnila prací na počítači.

Seonghwův příchod byl přesně na čas. Jako obvykle. Pustila jsem ho dál automaticky bez dalších řečí, jako mnohokrát před tím. Mezi námi nenastávaly trapné chvilky ticha. Mluvili jsme spolu k věci a pokud nebylo o čem, užívali jsme si přítomnost jeden druhého beze slov.
Igelitovou tašku s nákupem odložil na linku a rozsvítil kuchyňské světlo.
„Měli jste dnes hodně práce?" zaujala jsem pozici na barové židličce za menším kuchyňským ostrůvkem, odkud jsem na něj měla dobrý výhled.
On začal vytahovat obsah tašky, ke mně zády, a přitom odpovídal: „Středně. Klasickej průběh. Řešíme věci kolem vystoupení. Příští čtvrtek to budou vysílat. Budeš se koukat?" Pootočil hlavu mým směrem přes rameno a usmál se.

„Samozřejmě!" odpověděla jsem s nadšením. A tím naše klábosení skončilo.

„Nevěděl jsem, jakou by sis dala, tak jsem vzal jahodu s vanilkou a taky čokoládu. Kterou si dáš?" zeptal se a ukázal na vaničky se zmrzlinou před ním.

„Od každé trochu," ušklíbla jsem se. Souhlasně přikývl a začal hledat ve vrchních skříňkách misky. Pohyboval se v mé kuchyni, jako by byla jeho vlastní. Měla jsem ráda tu pohodlnost, která mezi námi byla. Bylo to jeho samozřejmostí mě pohostit. Svým způsobem tak dával najevo svou péči. A já to prostě zbožňovala. Vším, co dělal, byl pro mě klidem v duši.