Everyday •cz•

Stehy

Byl nádherný letní večer. Jeden z těch srpnových dní, co mají jakousi nostalgickou příchuť z dob minulých. Atmosféra v kempu, rozkládajícího se kolem do dálky linoucího se jezera, mě nutila vzpomínat na časy, kdy jediná moje starost byla škola a taky vlastně i to, jestli ti na mě záleží tak, jako mně záleželo na tobě. Určitě tomu napomohla tahle situace, ve které jsme se právě nacházeli.

Těšila jsem se, až se se všemi setkám. Víkendové stanování u vody se spolužáky po dvou letech od ukončení střední znělo jako skvělý nápad. Když jsem tě ale viděla po té dlouhé době, která mi dovolila alespoň částečně se zahojit, uvědomila jsem si, že má snaha nebyla natolik úspěšná, abych necítila šimrání uvnitř. Uvědomuju si, že si za všechno můžu sama. Byli jsme dobří kamarádi a já v tom viděla něco, co nebyla pravda. Dalo by se říct, že jsem se zranila sama svou hloupostí.

Seděla jsem v hloučku bývalých spolužaček, které nadšeně švitořily o nejrůznějších novinkách uplynulého času, což mi přišlo lehce otravné. O čem mám mluvit já? Že jsem úplná troska, co nedokázala najít ani slušnou práci, ani chlapa, natož si zajistit příležitost do budoucna jako ony? Jediné, co mi zbylo, byl klavír a občasné vystoupení v restauraci, kde jsem pracovala na poloviční úvazek jako servírka. Připadala jsem si oproti některým pozadu, což mi dodávalo dávku frustrace, která mi jako tvrdohlavému člověku vůbec nevyhovovala.
Nepřítomně jsem si ke rtům přenesla vlhkou plechovku s pivem a upila. Chuť byla již zvětralá od toho, jak nekonečně dlouho jsem ji držela v ruce otevřenou, naštěstí jsem se posledním douškem dostala ke dnu, takže se mi naskytla příležitost přesunout se jinam.
Kývla jsem směrem k blondýně vyprávějící zážitky z cestování po Srí Lance a šeptla, abych ji nepřerušovala, pouhé: „Zajdu si pro další."
Bylo jasné, že nikoho moje nepřítomnost neurazí, a tak jsem neohrabaně vstala z rozkládací rybářské židle a vydala se k jednomu z pěti aut, která v našem malém táboře byla. Patřilo jednomu ze spolužáků, který obstaral přenosný mrazák s ledem, což zbytek dvacetičlenné party vnímal jako základnu pro shromáždění všech alkoholových zásob.
Naklonila jsem se do otevřeného kufru stříbrného SUV a otevřela chladničku, ze které jsem vytáhla další plechovku piva. Ten den myslím třetí.

Pootočila jsem se k hloučku posedávajícímu kolem vyhaslého ohně, který tu zanechali původní táborníci, a zmapovala situaci.
Netrvalo ani pár vteřin, než jsem pohledem zavadila právě o tebe. Ze všech lidí tady jsi byl pro můj pohled jako magnet, ať jsem se snažila sebevíc. Černé přiléhavé tričko se střídmým logem na levém prsu, volné šortky s kapsami a samozřejmě modré sportovní boty. Zdá se, že tě tvoje nadšení pro boty stále neopustilo. Vždycky jsem musela kroutit očima nad tím, jak jsi schopný šetřit týdny a týdny, aby si všechno vyhodil za pár bot. Svým způsobem mi to vlastně přišlo rozkošné. Málo co pro tebe tolik znamenalo.

Kdyby mě někdo pozoroval s takovým zájmem, jaký jsem věnovala tobě, mohl by tvrdit, že jsem posedlá. Je to ale už tak dlouho, co jsem viděla tvoji medovou pleť a znaménka na tváři, které jsem vídávala jako souhvězdí ve svých snech. Usmíval ses a bezstarostně klábosil. Záviděla jsem ti, že tě netíží taková malichernost, jako zničení nejlepšího přátelství kvůli pobláznění.

Stalo se to nevinně. Denně jsem v ranních hodinách nastupovala do autobusu směřujícího k nám do školy. Ty jsi nastoupil pár zastávek později. Trvalo asi měsíc, než jsme se dali do řeči, ale nakonec se z těchto ranních jízd stal jakýsi rituál. V autobuse se děly ty nejdůležitější rozhovory. O koníčcích, o rodině, o vztazích, ale taky o životě. Nikdy nezapomenu na ten jeden čtvrtek po odpoledce. Řekl jsi mi: „Nevím, co chci v životě dělat. Asi to ani nemůžu vědět. Vím, co dělám teď, a to je hlavní. Zaobírat se něčím, co bylo nebo bude, je plýtvání energie. Budu žít teď a tady, abych potom nemusel litovat toho, že jsem do přítomnosti nedal maximum."
Myslím, že jsme se bavili o vzdálených přijímacích zkouškách na vysokou, ale dávalo mi to daleko hlubší smysl než jen to. Znali jsme se už nějaký ten rok a mně přišlo, že je to přesně ta myšlenka, která mi radí vyznat své city. Kolovala mi hlavou ještě dlouho potom, až mě nakonec donutila sepsat své pocity na dopisní papír. Už si přesně nevybavím, co v něm stálo, ale to není podstatné. Nikdy předtím jsem nahlas neřekla, že tě mám ráda víc než jako nejlepšího kamaráda, i když si nás spolužáci dobírali tímto směrem. Vždycky jsme se tomu jen zasmáli, jako by to byla ta největší hloupost na světě. Pro tebe to asi byla myšlenka na míle vzdálená od reality, ale pro mě ne.
Dopis jsem schovávala mnoho měsíců u sebe v batohu. Nakonec jsem si jako vhodný den vybrala datum našeho maturitního plesu. Přišlo mi to perfektní. Měla jsem nádherné pudrově modré šaty se spadenými ramínky a ty ten svůj oblek ve stejně havraní černé, jako mají tvé vlasy. Všechno bylo pohádkové. Neměla jsem dost odvahy ti to říct do očí, a tak jsem se v průběhu večera vkradla do pánské šatny, našla místo, kde se na židli válelo oblečení, které jsi měl ten den na sobě, a zamířila k němu. Hned u něj stál stojan s několika pytli na obleky. Napadlo mě, že bude nejlepší nápad, když dopis schovám právě tam. Najdeš ho až po plese. Dnešek si užijeme bez dalších komplikací, pomyslela jsem si. A tak se taky stalo. Večer byl takový, jaký měl být. Tancovali jsme, zpívali písně, jejichž texty jsme neznali, a užívali si. V jednu chvíli jsem měla pocit, že se na mě díváš jinak. Trochu zamyšleně, jakoby jsi za těma tmavýma očima měl tajnou zprávu. Zrovna takovou, jakou jsem ti schovala já. Srdce mi poskočilo, když jsi ke mně natáhl ruku a odhrnul mi pramen vlasů z čela. Teď se na to celé dívám jinak. Týden na to jsi mi představil svou novou přítelkyni. Jak patetické...