Žádný slib, žádná lítost [Max Verstappen ff]

PROLOG

,,Lorenzo, Lorenzo!" křičel na mě můj strýc, aby si získal moji pozornost ve vřavě ohlušujících motorů. Když jsem místo na muže se střelnou zbraní, který trpělivě čekal na to až všichni rodiče opustí závodní dráhu, aby mohl být závod odstartován, přesunula zrak na mého strýce, viděla jsem nervózního muže. A to nikdy nebyl.

Taktéž jsem mohla zahlédnout, jak se mu pomalu dělá vráska na čele a jak se mu na něm rosí pot. Jeho oči byly vpíchnuté v mých; měl je skoro až azurově modré, stejné jako jsem měla já. Jediná věc, kterou jsem zdědila po matčině části rodiny.

Viděla jsem v nich starost, ale i pýchu, kterou mi podával v obrovských dávkách každý den. ,,Hlavně nezapomeň na to, co všechno jsem ti říkal. První zatáčka, hodně důležitá věc, přeřadit a hlavně si dávat pozor, aby do tebe nikdo nenaboural! Dívej se hlavně do zpětných." Říkával mi to v ten den tisíckrát, počítala jsem to, ale ztratila jsem se, když už mi to řekl po páté. ,,Taky u té druhé se musíš držet blíže kraje! A bacha na tu pravotočivou devátou zatáčku, abys nevyletěla!" Znala jsem trať nazpaměť, tak dobře, abych moc dobře věděla, co dělat. Nervózně jsem stiskla volant a pár krát na něj zamrkala.

Ještě mi chtěl něco říct, měl toho na srdci ještě mnoho, ale z reproduktorů se ozval hlas nespokojeného pořadatele, který urychleně hnal rodiče pryč od motokár jejích dětí. A tak se na mě nervózně usmál, zvedl palec nahoru a rychle spěchal na trávu vedle závodiště. Úsměv bych mu kdykoliv oplatila, jenomže jsem to v ten moment nemohla s helmou na hlavě a nervozitou udělat.

Byl to můj první závod. První závod, ve kterém jsem mohla ukázat, co ve mně je. Nervozitou jsem neuměla tu noc spát, díky toho jsem se ráno cítila ospale, ale ta rychle přešla, poněvadž mé tělo naplnil adrenalin. A strach. Ten taky. Měla jsem ho na rozdávání.

Startovala jsem z devátého místa, což mi na nervozitě nepřidávalo. V první zatáčce někdo vyletí, to jsem tušila. Jen jsem doufala, že to nebudu já. Zakývala jsem hlavou, stáhla ochranné sklo své helmy. Zamračila se a zašeptala sama sobě: ,,Já to nebudu."

V tu chvíli jsem jen zaslechla, jak se začíná odpočítávat a když zazněl výstřel... Rychle jsem sešlápla plyn a zařadila. Neslyšela jsem nic, ani motory, ani jekot vzrušených rodičů z toho, že jejich děti pojedou v motokáře několik desítek kilometrů v hodině. Slyšela jsem jen svůj dech, své srdce, které mi bylo v uších. Myšlenky, které mi horoucně proudily myslí.

Smysly se mi zostřily, když jsem ujela pár metrů. Svět se pohnul, jakmile jsem zjistila, že kluk přede mnou měl špatný start. Jemně jsem zatočila a předjela ho ještě před první zatáčkou. Hlídala jsem si mírně oblast za mnou, abych se ujistila, že se mě nikdo nesnaží předjet, ale; všichni se mě snažili předjet. Byla jsem přece dívka. Ta slabá, která vyletí v první zatáčce, ne?

To jsem zaslechla, když jsme s Rafaelem přijeli s motokárou na vozíku od jiných rodičů stojících vedle menších tribun nedaleko parkoviště.

,,Neposlouchej je, ještě tě nikdy neviděli na dráze, Lori," řekl mi a zamračil se na ně. Stiskl mi rameno na znamení podpory.

A já mu chtěla dokázat, že má pravdu a jim, že ji nemají.

Jakmile jsem projela první zatáčkou a vedle mě se ocitla motokára, myslela jsem si, že do mě narazí. Byla u mě blízko, pouhých deset centimetrů ode mě. Ten kluk, co řídil, byl nepozorný a kdybych necukla volantem, pro oba by závod skončil předčasně.

Podívala jsem se před sebe, kde na rovince svádělo souboj hned několik motokár. Byly přede mnou asi pět metrů daleko. Jakmile přišla druhá zatáčka, jeden z nich udělal chybu. Vjel před jednu z motokár, ale nedal jí dostatek prostoru. Kvůli toho do sebe narazily v plné rychlosti a kluci v ní skončili rázem venku ze závodní dráhy a narazili do ochranných slaměných bariér.

Ale závod ještě nekončil, právě naopak, teprve se jelo první kolo ze třiceti. Dvacet pět jezdců motokár z toho dva přede mnou už skončili. Ale mohlo jich být venku ještě víc.

Kdo ví, co se stalo hned v první zatáčce daleko za mnou.

Kdybych řekla, že jsem skončila lépe, než jsem čekala, vlastně bych souhlasila. Bylo to o něco lepší. O něco. Šesté místo s několika prohranými i vyhranými souboji. Dostala jsem se v jednu chvíli i na čtvrté místo, ale ti kluci měli tak výkonné motory, že má motokára nestačila na to, co z nich dokázali dostat oni. A tak bylo šesté místo dobré. I když jsem si říkala, že to vždycky může být lepší.

Když jsem vylezla a sundala si helmu, všechno ze mně spadlo. Bylo mi hrozné horko, ale když jsem viděla svého blonďatého a mladého strýce Rafaela usmívajícího se od ucha k uchu, musela jsem se usmívat taky. Přišel ke mně, pomohl mi dostat se z motokáry. Bylo mi teprve sedm, takže byl ještě o dvě hlavy vyšší než já. Sklonil se ke mně a hřejivým úsměvem na tváři, mi odhrnul zpocené vlasy ze tváře.

,,Byla jsi úžasná, Lori. Tak úžasná!" V tu chvíli mě nečekaně objal. A já mu to mile ráda opětovala. ,,Doufám, že víš, že jsem na tebe pyšný. Šestá ze dvaceti pěti! V tvém prvním závodě!" říkal ještě v objetí. Pár chvil jsme se tak objímali, než se odtáhl s tím, že jak dorazíme domů, půjdu se rovnou vykoupat. Bylo zbytečné čekat na vyhlášení vítězů, poněvadž jsem nebyla jedna z nich.

A proto, jakmile jsem stála u auta, připravená odjet, zaslechla jsem dva kluky, kteří okolo mě procházeli, nejspíš si mě ani nevšimli. Snažila jsem se nevnímat to, jak se na mě podívali. Takže si mě všimli. Nechtěla jsem vnímat to, co říkají, jenomže mluvili tak nahlas, že jsem to nemohla přeslechnout.

,,Ta holka měla jen začátečnické štěstí, příště to dopadne jinak," řekl rozhořčeně jeden z nich, mračil se na toho druhého.

,,Taky si myslím," přitakal ten druhý a se zabijáckým pohledem se otočil mým směrem. Byl ode mě pět metrů, takže jsem si všimla jeho zelených očí, které se do mě nenávistně zabodávaly. Mohlo mu být okolo deseti, značně převyšoval toho druhého, který šel vedle něj. Snažila jsem se ho nevnímat, ale stiskla jsem čelist a zkousla si zuby jazyk, abych na něj nezakřičela, že jsem prostě lepší. Že to byla prostě jen žárlivost.

Na to, abych jim to dokázala, jsem měla dost času.

-

ahojte všichni!

Tzv. maturita je úspěšně za mnou a já se konečně vrhla na psaní tohoto příběhu! Už teď vím, že mě čeká moře a moře zábavy!

Bohužel, znám se a netuším, jestli budou kapitoly vycházet pravidelně, ale budu se snažit, aby to bylo jakž takž konzistentní :D.

Zatímco jsem se učila a někdy dělala cokoliv, abych se nemusela učit, jsem udělala několik speciálních playlistů, takže pokud by někdo chtěl nasát atmosféru příběhu a hlavní protagonistky, můžete tady:

lorenza emilia garcía

Tak snad se Vám všem bude příběh líbit! :D

Kdo byl asi tím rýpajícím klukem? To ukáže čas hehe.

-claire evans