Žádný slib, žádná lítost [Max Verstappen ff]

3. ŽÁDNÝ SLIB

Nikdy jsem si nepředstavovala, že se jednou dostanu tak daleko. Vydechla jsem a dotkla se řetízku na krku, který jsem promnula v prstech. Políbila jsem křížek, který jsem nosila na krku a snažila se nevnímat pohledy ostatních okolo mě. Potřebovala jsem se uklidnit.

Ruce se mi nervózně třásly, když jsem řetízek dávala zpátky pod kombinézu a cítila, jak okolo mě stoupá napětí a jak moc mi začíná být horko.

Třes nekončil ani ve chvíli, kdy jsem si dala kuklu na hlavu a upravila ji tak, aby mi v helmě nevadily vlasy a až potom i helmu. První, kterou jsem si částečně mohla navrhnout. Ale nic víc, než barvy nepřipadalo v úvahu, tak jsem skončila u červeno žluté jako barvy španělské vlajky.

Mechanici Premy na mě kývli, jakmile jsme se zeptala, jestli je čas. S nimi jsem se alespoň trochu seznámila, vypadalo to tak, že jim má přítomnost naprosto nevadí, což bylo jedině dobře. Stejně jim nezbývalo nic jiného, než mě nějak tolerovat.

První víkend se konal v Misanu.

Víkend jako samotný byl náročný. Bylo v něm zahrnuty dva tréninky, tři kvalifikace a potom tři závody. Mé tělo protestovalo hned od prvního tréninku, ale jeho signály naprosto přehlušily myšlenky, které jsem měla uvnitř kokpitu. Plně jsem se soustředila, snažila se najet, co nejvíce kol, abych si vyzkoušela, co s monopostem můžu, či ne. Bylo to ale náročné, sakra náročné.

Motokáry byly masakr, ale jezdit už s pořádnou formulí, která jede přes 140 kilometrů za hodinu do zatáčky, bylo o to horší. Hlava mi z toho každý večer třeštila, jak moc se o mě opíraly gravitační síly okolo 2 až 3 G. Ruce mě bolely z volantu, který byl bez posilovače řízení. Nohy křičely o pomoc, když jsem dupala na brzdu, která se mnohdy nechtěla pohnout z místa.

Všichni jsme měli stejnou možnost se prosadit, říkala jsem si v hlavě a prohlížela si monoposty přede mnou. Ty byly můj hlavní cíl. Tedy kromě pilotů, kteří už v dané soutěži odřídili minimálně sezónu. Jakmile jsem procházela okolo kluků v rozmezí od 16 do 20 let, připomnělo mi to, jak moc můžou být nepřející a jak mi jejich nevhodné komentáře zhoršují den.

S helmou v ruce jsem okolo nich procházela s kompletně novou kombinézou Prema racing s číslem dvacet jedna nad malým logem Premy, kterou mi museli u hrudi trochu rozšířit. Měla jsem jí danou do poloviny pasu, protože bylo fakt teplo.

Nevšímala jsem si kluků celý víkend, ale přesto se mi nelíbilo, jak je sžírá, že tam jsem s nimi. Lokny mi vlály okolo hlavy, vítr mi chladil zpocený krk.

Jeden z nich, vítěz minulého ročníku, Gustav Rehm pocházející ze Švýcarska a další tří jezdci si mě nepříjemně změřili pohledem, jakmile jsem okolo nich procházela. Seděli ledabyle na lavičce u stáje US Racing. Slunili se na sluníčku.

,,Sluší ti to, kočko! Zajezdíš si se mnou potom taky?" ucedil Gustav s úšklebkem na tváři. Od svých přátel si vysloužil hlasitý smích. Bylo mi sice za několik měsíců osmnáct, přesto to nebylo nic s čím bych se dávno nesetkala.

,,Uvidíme, jak ti to bude slušet více v bariéře!" křikl další a hned potom do mých uší zalétla salva smíchu. Zaťala jsem zuby, ale pokračovala v cestě, která mě vedla k boxům.

Mladí kluci byli nejhorší, hlavně v jejich věku. Starší muži mi sice dávali najevo, že bych podle nich v boxech nebo u mechaniků být neměla, ale ti to nedělali tak okatě. Jen se mračili a někdy si něco mumlali.

Po druhém tréninku jsem strávila ještě několik hodin tím, že jsem vyloženě otravovala jednoho z mechaniků a koukala se pod kapotu svého monopostu a ptala se ho na věci, které mě zajímaly.