Žádný slib, žádná lítost [Max Verstappen ff]

4. ŽÁDNÝ SLIB

Usmívala jsem se v kokpitu jako šílená, jásala jsem, zatímco jsem se dostala před Iana Rodrigueze. 

Byla jsem sakra první, sakra ano! Srdce mi bilo jako splašené, jakmile jsem se podívala do zpětného zrcátka a viděla ho jeho modrý monopost za sebou. Celá moje hlava se soustředila na jediný cíl, mé tělo se třáslo nadšením nervozitou.

Zbývalo šest kol do konce. Pouhých šest pro to, abych udržela první příčku a nechala všechny ostatní za mnou.

,,Rodriguez pět desetin," vyřkl mi do vysílačky Finn.

Jediné, co mě v danou chvíli zajímalo byla trať přede mnou, plně jsem se soustředila na zbývající kola a snažila se koordinovat v zatáčkách, kde jsem podle Finna ztrácela nejvíc. Jenomže v jednu chvíli jsem Rodriguezův modrý monopost nikde ve zpětných neviděla, projížděla jsem devátou zatáčkou, tou, která se řadila mezi ty, ve kterých musíte dupnout na plyn a hlídat si tu nejlepší stopu, aby se vám to neutrhlo a vy skončili kvůli takové hloupé chybě v bariéře.

A hned v tu druhou, kdy jsem si zapomněla hlídat vnitřek, přílišně jsem ho hledala okolo sebe a najednou se objevil u mého monopostu. Nestihla jsem ani mrknout, jak se jeho monopost přiřítil hned do mého pravého boku. A já hned věděla, že ztratil řízení.

Nahlas jsem vyjekla, když smetl z trati mě i jeho. Rána, kterou jsem slyšela mi rezonovala v uších. Volant se mi samovolně otočil a já od něj rychle dala ruce pryč. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co se děje. Okolo mé hlavy svištěl vítr, zatímco se bariéra blížila. Snažila jsem se brzdit, co to šlo, dupala jsem na brzdu a přála si, abych zastavila.

Nemohla jsem přece zemřít v roce, kdy se Verstappenovi tak dařilo. Kdy se Charles pomalu loučil se svým otcem a vedl šampionát F2. Ne v roce, kdy se má teta Cassandra s Rafaelem dozvěděli, že čekají nový přírůstek do rodiny.

Srdce mi tlouklo, volant se třásl a svět se před mýma očima proměnil v pouhé šmouhy.

Sarka, sakra, sakra!

Hruď se mi sevřela, ani jsem nemrkla okem a mým tělem projel náraz, který mi z hrudi vymanil vzduch. Chtěla jsem otočit hlavu, abych zjistila, jak je na tom Ian, kde skončil. Vír prachu se okolo mě točil a znemožňoval mi výhled, jak na samotnou dráhu tak na modrý monopost. Ale ani jsem se nestačila zorientovat a jeho monopost se vrhl k tomu mému. Byla to milisekunda, která trvala déle než celý můj život.

Vyrazilo mi to dech z hrudi. Celé tělo sebou nepříjemně škublo a vrátilo se zpátky na místo, kde bylo předtím.

Vyrazil ze mě zvuk podobný vzlyku, když jsem před sebe natáhla ruce a snažila se přimět k tomu, abych věřila tomu, že jsem v pořádku. S třesoucíma se rukama jsem si honem začala odpojovat bezpečnostní pásy a vylezla ze svého monopostu s takovou tísní v hrudi, až jsem myslela, že na místě sebou prásknu o zem.

Neslyšela jsem nic, žádnou Finnovu vysílačku.

Mrkala jsem dezorientovaně okolo sebe na tribuny, cítila jsem štěrk pod botami, ale neslyšela, jak po něm chodím. Stáhla jsem si sklíčko z helmy, abych okolo sebe lépe viděla a aby se ke mně čerství vzduch dostal lépe. Zlekla jsem se, když se ke mně přiřítil jeden z pořadatelů s vysílačkou. Vytřeštila jsem na něj oči, jakmile mi dal chlácholivě ruce na ramena, něco mi horlivě říkal, ale v uších mi tak hučelo, že jsem mu nerozuměla ani půlku slova.

,,Ian! Ian!" ječela jsem na něj, jelikož jsem přes zalehlé uši neslyšela vůbec nic.

Muž chápavě přikývl a rukou ukázal za mě.