Žádný slib, žádná lítost [Max Verstappen ff]

5. ŽÁDNÝ SLIB

V mírné opilosti jsem si konečně vzpomněla na Verstappena. Nevím, co nás to pokaždé popadlo, ale jak on mně, tak já jemu začala psát po každém nezdaru. Já si začala hned v úvodu sezony, kdy se mu nepodařilo vybojovat ani jedno pódium a skončil smolně čtvrtý. A on pokračoval když jsem v prvním závodě skončila mimo první pětici.

Napsal mi dokonce i po nehodě s Rodriguezem, ale na to jsem mu neměla chuť odepsat ani po třech týdnech.

To jeho: Kdo se směje teď? Mě nahánělo ve snech.

Proto jsem při tom, když se ode mě Ana vzdálila, svoji příležitost na to ho trochu popíchnout nemohla nechat jen tak být. Potutelně jsem se usmívala, když jsem najela na jeho ikonku a po nezodpovězené zprávě jsem mu napsala.

Jak chutná nedokončení závodu?

A s obrovskou spokojeností vypnula mobil a nadále si užívala atmosféru hudebního festivalu, nebo co to vlastně bylo. Ana mě tahala od ulice k ulici, křičela mi do ucha jak pominutá, jakmile jsme se dostali k jednomu pódiu, na kterém právě hrála ryze klučičí kapela.

Její kytarista byl navlečený jen do černého tílka a pokaždé, co zahrál na její struny jsem pomalu začala chápat Anino nadšení. Paže se mu tím pohybem napínaly a ukazovaly ocelové svaly. Pištěla jako malá holka, a když zpod svých černých vlasů mrkl našim směrem o to víc. Začala mě z té hudby, alkoholu i z ní samotné, bolet hlava. Místo toho, abych zopakovala, co udělala ona, jsem na něj strnule zírala.

V průběhu mého života jsem se spíše setkávala s tím, že mnou kluci opovrhovali, brali jako největšího rivala, kterého chtějí za každou cenu porazit. A já to měla podobně. Snad se nestalo, tedy kromě několika, kteří byli mými přáteli, že by zkusili něco takového, že by na mě takhle mrkali. Nevhodné návrhy byly jedno, pokusit se o to bylo něco jiného. Já to pokaždé brala jako nic, jelikož by se museli postavit do řady, kteří mi to přislíbili jako první.

Tedy, ne že by se mi žádný z mých kolegů nezalíbil, ale většinou se má láska projevovala tím, že jsem ho v závodě nebo v kvalifikaci chtěla porazit. A taky naprostou ignorací, pokud mě někdy oslovil. A tím jedním a posledním, který mě doprovázel už od motokár, byl Federico Colombo.

Modrooký blonďák s tím nejroztomilejším úsměvem, který mnohdy věnoval jen mě. A já jemu zamračený výraz, který jsem ve skrytu duše měnila na úsměv. Jedinkrát, kdy jsem s ním měla možnost mluvit, bylo po naší vzájemné kolizi v první zatáčce, kdy jsem k němu nebyla tolik ohleduplná jako k chudáku Rodriguezovi. Od té doby tak usměvavý nebyl.

Proto jsem netušila, jak se mám nadále chovat. Snažila jsem si to užít, tančit do rytmu bicí, kytary a talentovaného zpěváka u mikrofonu. Ale já neuměla, přestože jsem se snažila dělat to samé co Ana. Ale bylo to náročné, jelikož mi připadalo, že to pro ni bylo naprosto přirozené.

Každičký pohyb boků, rukou, dramatické pohození hnědých kadeří a a úsměv, který věnovala soustředícímu se muži, který brnkal na basovou kytaru. Jeho pohledy se stáčeli přímo k ní s jistým očekáváním. I z té dálky několika metrů šlo poznat, jak se jeho oči prodírali davem až k Aně.

Ale z napodobování tančení mě rychle probudil bzučící telefon, který mě vyrušil z pozorování. Na rtech se mi objevil úšklebek, jakmile jsem zjistila, že to to nebyl nikdo jiným, než Max.

Nemám teď náladu, Lorenzo, napsal pouze. To bylo více než zvláštní. Svraštila jsem obočí a posunula se od hlasité hudby a pištící Any a skandujícího davu pryč. Přešla jsem k několika málo lavičkám mezi uličkami, kterými proudili lidé sem a tam, smáli se a překřikovali, kde půjdou dříve, kde půjdou potom.