Píseň (o) nás dvou

7

Knihovnice

Odešel zklamaný, kartička je tak akorát k zahození, seděla jsem a přemýšlela jsem, jestli se za něj mám rozeběhnout a vynutit z něho odpovědi. Co se stalo? Proč je sám? Kde je? Kde je Maria?

Houkla jsem ke kolegyni, že jdu na záchod, zavřela se v kabince a vyndala mobil.

Začala jsem hledat na instagramu, ale rychle jsem přešla k Facebooku. Pamatuju si její údaje, několikrát jsem na ně, jen tak, zírala. Našla jsem to. Klikla jsem na její profil s třesoucím prstem. Bože, prosím, panebože. Rozmazal se mi zrak, slzy mi stékali po tvářích. Prosím....prosím ne. 

Najednou mi před očima proběhla vzpomínka. Byla jsem nervózní, můj třetí den v práci, naprosto nejistě jsem seděla a zírala do počítače. Přesto že to bylo vysloveno jemně, jsem vylekaně ucukla když jsem uslyšela pozdrav. „Oh, omlouvám se." Podívala jsem se za hlasem a tam stála, jako kdyby kolem ní bylo zlaté světlo, jemně se pousmívala a oceánově modré oči se na mě upřeně zadívali. „To je v p-pořádku... To já ... Hm... Potřebujete něco?" Cítila jsem jak mi rudnou tváře, snažila jsem se uhýbat pohledem... bála jsem se podívat do jejich nádherných očí, protože bych věděla, že bych nevyvázla živá. „Můžete mi, prosím, najít podrobnější informace o knize? Prý by jste ji tu měli jít, ale nemohu ji najít."

Moje srdce bušilo a já věděla, že tohle nepřežiju.