Hned jak přijdu domů, hodím batoh do kouta svého pokoje a zapnu počítač. YouTube. Takhle bych vydržel celý den, kdyby mě máma nezavolala do kuchyně kvůli něčemu určitě nanejvýš důležitému. Schazím schody, projdu chodbou přímo do kuchyně. U stolu sedí máma zahleděná do laptopu. "Co se děje?", ptám se s předstíraným zájmem. "Ten tón si odpusť.", napomenula mě máma. "A chtěla jsem ti ukázat tohle.", řekla a ukázala na notebook. Podíval jsem se na obrazovku. Byly na ní stránky nějaké realitní firmy. "Tohle?", pronesl jsem zklamaným tónem. "Co se ti na tom nelíbí?", zeptala se. Z hlasu bylo zřejmé, že tuhle odpověď nečekala. "V tomhle domě mě někdo o půlnoci podřízne.", řekl jsem ani ne tak sarkasticky. "A teď mě prosím omluv, mám nahoře nějakou práci. Nezmínil jsem, že místo úkolů do školy mám zapnuté Spotify.
Večer
"Koupila jsem ten dům.", prohlásila u večeře máma. "No to je super.", prohlásil jsem rádoby vesele. Máma s otcem po mém výroku vypadali dosti naštvaně. "Co se ti na tom domu nelíbí?", zeptali se oba současné. Teď jsem musel zapřemýšlet. "To je stejné jako proč ty nemáš ráda Chrise Martina. Nevíš proč, ale prostě to tak je.". Po tomhle už mi nic neřekli. V klidu jsem dojedl večeři a šel si lehnout.
Dalšího dne ráno
"V jakém městě to vůbec je?", napadlo mě, když jsem vláčel kufry k autu.
"Willow woods", odpověděl otec. "Willow woods...", vzpomínal jsem. "Tam bydlí Sebastian.", připoměla mi máma. "Mohl bys mu napsat, že přijedeš.", napadlo ji. "Dobrý nápad.", řekl jsem po jeho zvážení. "Už jsme tady.", oznámila veselým hlasem máma. Zvedl jsem oči od mobilu a podíval se na svoje nastávající bydliště. Bílý dům ohraděný železným plotem, který vypadal, že ho dovezli ze hřbitova. U jeho brány někdo stál. I z této dálky jsem poznal Sebastiana. To mě trochu povzbudilo, takže jsem se zvedl z auta a šel jsem tátovi pomoct s kufry.
O dvě hodiny později
Společně se Sebastianem jsme dotlačili knihovnu na místo, které se mě i jemu zdálo nejpříhodnější. "Teď bych si dal něco k pití.", řekl jsem vesele. Tak padej do kuchyně.", odpověděl se svým typickým dusivým smíchem. A tak jsme šli. "Tak co, líbí se ti tu?", zeptal se a na tři loky vypil plnou sklenici s vodou. "Čekal jsem to horší odpověděl jsem a taky se pořádně napil." Co přesně? Že tady bude strašit?", řekl s lehkým náznakem posměchu. "Vlastně jo.", přiznal jsem se. Oba jsme vybuchli smíchy.
V noci
Po svojí první sprše v novém domě jsem si šel rovnou lehnout. Nějak jsem to neprotahoval, prostě jsem zavřel oči a snažil se usnout. Máma měla pravdu. Nic špatného na tomhle domě není. Vlastně to byla dobrá koupě. A tak jsem spokojeně usnul.
Probudilo mě jakési zavržení. Znělo to jako provaz, na kterém visí nějaké závaží. Líně jsem rozlepil oči a posadil se na posteli. Rozhlédl jsem se po pokoji. Nic zvláštního. Pak jsem se zahleděl na strop. V jeho středu byl napnutý nějaký provaz. Podíval jsem se dolů, kam ten provaz směřoval. Na jeho konci něco viselo.
Oběšenec.
Okamžitě jsem vyběhl z pokoje.
Druhý den
Sedím v kuchyni, stále nervózní z toho, co se v noci stalo. Naši okamžitě zavolali policii. Ta mrtvola v mém pokoji stále byla. Teď ji v něm zkoumají policisté. Jak se později zjistilo, šlo o bývalou majitelku domu. Byla po krk v dluzích, takže neměla jak zaplatit dům. Proto se oběsila v ložnici, z níž se stal můj pokoj. Ještě před tím proklela každého, kdo by jí chtěl dům sebrat. Což jsem byl já a moji rodiče.
