"Jarní úklid!", zavolala máma. V šest ráno. Bez zaklepání rozrazila dveře do mého pokoje. "Jarní úklid!", zavolala znovu. Pomalu jsem otevřel oči a posadil se na posteli. "S čím mám pomoct?", zeptal jsem se otráveně. "Běž vyklidit sklep.", řekla rázně a odešla. Ano soudružko učitelko., napadlo mě. Líně jsem vstal a šel do koupelny. Po spáchání základní hygieny jsem se šel vrhnout na vyklízení sklepa. Na těch schodech se jednou zabiju., napadlo mě. Po slezení posledního schodu jsem začal šmátrat po žárovce. Po několika máchnutích do vzduchu se mi povedlo nahmatat vypínač. Až po rozsvícení žárovky se ukázalo, kolik je tady bordela. Na tohle potřebuju úrazové pojištění., zasmál jsem se. Popadl jsem první krabici která mi přišla pod ruku. Byla plná starých televizních programů. "Kdo si tohle skladuje?", zeptal jsem se do prázdna. "Tvůj otec.", zavolala na mě máma zeshora. Protočil jsem panenky a začal krabici vynášet po schodech nahoru. Vrátil jsem se pro další. A další.
Po hodině
"Poslední krabice!", zakřičel jsem na mámu, když jsem ji vynášel po schodech. "Ještě tu skříň!", zavolala nazpět. Jakou skříň?, napadlo mě. Položil jsem krabici na zem a seběhl zpátky dolů do sklepa. A skutečně, v uklizeném sklepě, který se teď zdál být mnohem větší, přede mnou stála stará a dost zaprášená skříň. Pomalu jsem šel k ní. Chytl jsem ji za kliku a zatáhl. S vrzáním se neochotně otevřela. Z ní vyletělo tolik prachu, že mi chvíli trvalo, než jsem spatřil obsah té skříně. V ní seděla panenka. Taková ta stará, dřevěná s namalovaným úsměvem a bílými šaty. Z těchto hraček mám hrůzu. Když jsem ji uviděl, málem jsem do ní kopl. Asi pět minut jsem si ji jenom prohlížel. Pak mi došlo, že vedle ní je položený nějaký papírek. Vzal jsem ho a rozbalil. Stálo na něm Majetek Emily Shermanové. To jméno mi nic neříkalo. "Jacobe!", ozvalo se za mnou. Byla to máma. Nevím proč, ale hrozně jsem se jí lekl. "Co ti tak dlouho trvá?", zeptala se. Kývnul jsem hlavou směrem ke skříní. Máma jen šla směrem k ní. Chvíli si panenku prohlížela, pak ji vzala do rukou a setřela z ní pavučinu, kterou, měla na hlavě. "Ta je ale pěkná.", řekla, spíše pro sebe. To si snad děláš prdel., říkal jsem si v duchu. "Ty si tu odpornost chceš nechávat?", zeptal jsem se, teď už nahlas. "Proč by ne?", řekla vesele a odešla i s mým nálezem nahoru. Já se nezmohl na nic. Jen jsem v tom sklepě stál a zíral do skříně. Až po deseti minutách jejího pozorování mi došlo, že na její pravé straně je přilepenej dopis. Bylo na něm tolik prachu, že jsem si ho téměř ani nevšiml. Když se mi ho povedlo že skříně odlepit, dalo mi stejně práce napsané písmo přečíst. Nakonec jsem přečetl něco takového: Znič tu panenku. Sice mě neznáš, já tebe taky ne, ale musíš mi věřit. Je v ní ukryto obrovské zlo. Kdysi patřila dívce jménem Emily. Jakmile tu panenku dostala, nikdy ji nespustila z očí. Vždycky ji měla u sebe. Jednoho dne s ní šla do lesa. Ovšem nikdy se nevrátila. Policisté přesně po sedmi dnech našli jen tu panenku. Byla špinavá a celá od krve. Nikdo se nikdy nedozvěděl co se v tom lese stalo. Až na mě. Vyznala se z lásky k satanovi a nad tou panenkou se podřízla. Ona žije v té panence. Pokud ji zničíš, zabiješ i Emily. Musíš to udělat.
Po přečtení dopisu jakoby mě ovanul závan větru, který smrděl jako mrtvola. Nevěděl jsem co dělat. Zdálo se to jako blbost. Ale já sám ji chtěl zničit. A k tomu jsem k autorovi toho popisu cítil zvláštní sympatie. Nevím, jestli to byl její bratr, otec nebo třeba sestra.
Udělám to. Dnes v noci. Rozflákám ji kladivem. Koneckonců jedno visí na stěně vedle mě. Dopis jsem strčil do kapsy a šel ke stěně pro kladivo.
Už se těším na noc.
V noci
Je přesně půlnoc. Vstal jsem a popadl kladivo, položené na nočním stolku. Dneska budou lítat třísky., pomyslel jsem si. Snad neprobudím rodiče., napadlo mě. To už je teď jedno. Pomalu jsem scházel po schodech směrem do obýváku, kam máma tu odpornou panenku položila. Cestou jsem nervózně třímal kladivo v rukou. Došel jsem až k obýváku. Je tam. Sedí na knihovně vedle televize. Těš se., pronesl jsem směrem k ní. Stál jsem u knihovny. Co nejpevněji jsem sevřel kladivo a rozmáchl se. "Přestaň!", ozvalo se za mnou. Očekával jsem svoji mámu. Ale ve dveřích stála dívka v bílém. "Kdo... Kdo jsi?", vyjekl jsem. "Přestaň!", vykřikla znovu . "Co jsi zač?", zeptal jsem se pomalu. "Dej mi tu panenku.", řekla zlověstným tónem. Nechápavě jsem si ji prohlížel. Šaty měla čisté, ale v obličeji byla celá od krve. Taky šlo vidět, že jí chybí jedno oko. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl, kdo to je, protože jsem tomu nechtěl uvěřit. Emily. Ještě pevněji jsem sevřel kladivo. "uděláš to a zabiju tě.", vyhrožovala. Dat jí panenku a přežít, nebo ji zničit a zemřít?, takové byly moje myšlenky. "Budu muset být rychlej.", pronesl jsem nahlas. Rozmáchl jsem se a trefil panenku přímo do hlavy.
"Ne!", zakřičela Emily a natáhla mým směrem ruku. Ta se postupně začala měnit v prach. Začala na mě něco nesrozumitelně řvát. Ještě jsem tu panenku trefil někam do oblasti levé ruky. To Emily začala řvát ještě víc. Ani ne za tři minuty z ní zůstala asi polovina. Křičela. Chtěl jsem jí nějak pomoct, ale zmohl jsem se jen stát na místě a celé to pozorovat. Padla na kolena a zrudli jí oči. Jak dlouho tady ještě bude ječet?, přemýšlel jsem. Rodiče asi vůbec nechápou co se děje. Ale pořád ještě ječela. Pak se kompletně rozpadla. Zůstaly po ní jen ty bílé šaty a hromada popela. V dalším okamžiku dolů seběhli rodiče. Zrak jim skákal ze mě s kladivem v ruce na zničenou panenku na knihovně a pak ještě na bílé šaty ležící na podlaze. "Co se tady stalo?!", vykřikli oba zároveň. "To je na delší vyprávění.", odpověděl jsem a sesul se k zemi. "Odpověz!", vykřikl táta snad ještě hlasitěji než Emily. Když jsem se chystal odpovědět, něco se stalo. Z popela na podlaze se začalo něco formovat. "Co to kurva...", řekl jsem s tátou současně. Když se ten popel přestal hýbat, uviděl jsem co se z něj postavilo. Byla to postava, vypadala tak na osm. Skutečná Emily., došlo mi. "Jacobe? Co se to děje?", ptala se vyděšeně máma. Všichni jsme na ten výjev zírali. V tom se pohnula. Směrem ke mně. Jacobe! Vykřikla máma. Ale bylo pozdě. Popel se trefil přímo do hrudníku. V tom okamžiku se svět změnil. Už jsem neviděl rodiče. Viděl jsem lidi, kteří se mi snažili ublížit. Zmocnila se mě chuť vraždit. Kohokoli. Skočil jsem po jednom z nich a začal ho škrtit. Jakmile se přestal hýbat, popadl jsem nedaleko položenou vazů a praštil s ní o hlavu druhého člověka. Trefil jsem ho tak dobře, že se okamžitě svalil k zemi. Pomalu a zhluboka jsem dýchal. Pak jsem začal zase vidět normálně. Spatřil jsem udušenou mámu, ještě s otevřenýma očima. Otočil jsem se a uviděl tátu s krvavou ranou na temeni. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Podlomila se mi kolena. Jen tak tak jsem si sednul na gauč. Teď jsem dýchal jako zvíře zahnané do kouta.
Ve dveřích někdo stál. Měla bílé šaty. "Dej mi pokoj...", řekl jsem se slzami v očích. Začala křičet. Pak se znovu rozpadla v prach. Chtěl jsem zavřít oči, ale prostě to nešlo. Ten popel se začal zvedat. Vyletěl velkou rychlostí do mě.
