Život s úzkostí

První ataka

Pamatuji si ten den jako by to bylo včera.
Klidný večer, nic moc se nedělo.
Ucítil jsem tlak na hrudi, lehl jsem si na zem a čekal až to přejde.
Náhle jsem nemohl dýchat, byl jsem uzavřen v akvárku, neumím plavat, těžko bych vyplaval na hladinu pro trochu kyslíku.
Po chvilce přijela sanitka, chudák máma byla zmatená a nevěděla co se děje, ani ja to nevěděl.
Když mi lékaři řekli, že mám tlak a vše ostatní v pořádku, malinko se mi ulevilo. Snědl jsem diazepam a upadl ke spánku, s diagnózou,, panická ataka,,.

Člověk by řekl, že bude už po všem, ale ona přišla i další den, jakoby neměla dost. Umírala touhou najíst se z mého strachu.

Měl jsem ataku každý den, někdy jednou, dvakrát, třikrát, občas krátkou a jindy naopak několika hodinovou.
Věděl jsem, že je to už jen v mé hlavě, že si jí vlastně sám vyvolávám, ale ona měla nade mnou veškerou moc.

Nemohl jsem vstát z postele, plazil jsem se po zemi, nespal několik dní, nejedl, nepil, nedošel ani na záchod.
Jako rozptýlení se mnou hrála mamka slovní kopanou, vydržela až do rána.
Ani ona několik hodin nespala.
Cítil jsem se hůř, když jsem viděl jak je kvůli mě vyčerpaná, ale byl jsem moc slabý.

Okolo krku mě škrtil ostnatý drát, v břiše jsem měl několik žihadel, na zádech a hrudi závaží.
To byli první záchvaty.