Život s úzkostí

Ten tichý vzadu

Víte o někom, kdo sedí v zadní lavici, nemluví, nemá kamarády a nic mu nejde? To jsem přesně já, kluk ze zadní lavice.
Nikdo se se mnou nikdy nebavil, každý si myslel, že jsem divný, nejsem divný, jsem jen introvert s úzkostí.
Nikdy jsem neuměl navázat s nikým kontakt, vést rozhovor bylo pro mě jako ostré ostří řezající kůži.
Často jsem chyběl a doplnit si učivo byl těžký úkol, komu mám říct o minulou látku? Jak se mám zeptat? Jo to byl jeden z milionů problémů.
Nejvíc jsem miloval chvíle, kdy učitel řekl,, tak rozdělte se do dvojic/skupin,,
Děkuji, že podporujete mou úzkost pane učiteli.
Vždy jsem zbyl sám jediný a učitel mě k někomu přiřadil, ten někdo nebyl nadšený.
Být vyvolán nebylo nic hezkého, ještě horší být vyvolán k tabuli či prezentovat.
Cítil jsem všechny pohledy na svém těle, všechny oči těkaly po všech mých nedokonalostech, začal jsem se potit, neslyšel jsem už ani svůj hlas,
Jediný hlas, který jsem slyšel byl spolužáků, něco si šeptaly, povídají si o mě? Určitě ano.