Srdce a Sparta | LK37

- 5 -

Další den ráno mě probudila notifikace. Mobil mi zabrněl prakticky úplně u hlavy, takže jsem s sebou úlekem škubla a zachmuřila se. Otočila jsem se k přístroji zády a zavrtala svůj obličej do polštáře. Pár minut jsem takto ležela se zavřenýma očima, ale tělo už bylo rozhodnuté, že mě spát nenechá. Překulila jsem se na druhý bok a poslepu jsem šahala po telefonu. Promnula jsem si ospalé oči a zamžourala na displej. Podle zvuku upozornění jsem poznala, že mi přišla zpráva na Instagramu, jen jsem si v tu chvíli nedokázala dát dvě a dvě dohromady a přijít na to, kdo by mi mohl psát zrovna tam. Láďa Krejčí. Jak jinak, že? Praštila jsem hlavou dvakrát do polštáře a procedila dvě nadávky skrz zuby. Takže dneska fakt strávím půl dne s kopačkou.

lkrejci_ Kde te mam vyzvednout?

aduss_ Priblizim se do Brna, kam pujdem?

lkrejci_ Nevadilo by ti zajet kousek za Brno?

lkrejci_ Znam par fajn podniku

aduss_ Anoo nemam problem

aduss_ Kde sraz?

lkrejci_ Avanti za tebe ok?

aduss_ Jasnacka, ve 4 jsem tam, tesim see

Asi jsem mohla tušit, že nepůjdem sednout na Svoboďák ke kašně. U někoho jako on by asi vzbudilo povyk, kdyby se objevil v centru města s nějakou holkou. Neuměla jsem se do toho sice moc vžít, ale když na člověka ostatní koukají jiným metrem než na jiné a zprávy a fotky se dnes šíří raketovou rychlostí, za zády má fotografy kde to jen jde, asi není úplně lehký najít místo, kde by se před vším mohl aspoň na pár hodin schovat. A zažívat to každý den musí být opruz, proto jsem s jeho snahou o diskrétnost neměla nejmenší problém. Aspoň poznám nějaké nové místo. Stejně mi už kavárny v Brně lezou krkem.

Před třetí jsem se začala chystat. Hodila jsem na sebe krátké bílé letní šaty a na tváři jsem si vytvořila jednoduché líčení. Tvářenka a rozjasňovač nemohly chybět, ale vynechala jsem výrazné linky a rtěnku. Nevypadala jsem vůbec jako tehdy na Flédě. Musela jsem říct, že mi to slušelo, ale při představě, že mě třeba vůbec nepozná, jsem se na sebe do zrcadla uchechtla. Učesala jsem si vlasy, nechala jsem si je rozpuštěné a pár neposedným pramínkům jsem dovolila mi spadnout do obličeje. Sáhla jsem po džínové bundě, rozloučila se s mamkou a pádila na autobus. Ten mě zavezl až do Krpole, takže k hotelu to bylo už jen pár kroků.

Když jsem přišla před vchod, posadila jsem se na dlážděné schody, dala na oči sluneční brýle a nechávala se hřát slunečními paprsky. Vlasy mi vlály ve větru a já musela jen uznat, že to vypadá, že dnes bude nakonec fajn den.

Asi pět minut po čtvrté se na parkovišti objevil nízký sporťák. Když projížděl mezi řadami zaparkovaných vozidel, jeho motor burácel a střecha se ve sluníčku leskla, jako by bylo auto dneska koupené. Když nad tím tak přemýšlím, klidně nové být mohlo. Zastavilo před schody a řidič stáhl okýnko u spolujezdce. Projela mnou vlna nervozity, nevěřila jsem, že se tohle opravdu děje. Nahnula jsem se tak, abych viděla dovnitř a ujistila se, že nenasedám k nějakému jinému milionáři. Vevnitř seděl Láďa, na sobě měl černé tričko s dlouhým rukávem, na zápěstí se mu vyjímaly drahé hodinky a přes svoje Rayban brýle koukal ven na mě. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli je to opravdu můj odvoz a nepřijel pro někoho jiného. Když jsem otevírala dveře od auta, doufala jsem, že se někdo dívá a potají mi závidí. Protože ani já ještě nemohla vstřebat, že se povezu v tak nádherném autě, s docela pohledným fotbalistou vedle sebe.

„Ahoj," stydlivě jsem ho pozdravila, sundala si brýle a zapnula si pás. Ani jednou jsem na něj nepohlédla. Přikývl a čekal, než se usadím a rozjel se ven z parkoviště.

„Jak se máš?" zeptal se, když vyjížděl na Sportovní vstříc centru města. Naklonila jsem se, abych si prohlédla navigaci a tam viděla příjezd 16:45. ‚Tak to je přímo za humny,' pomyslela jsem si ironicky. Slušně jsem odpověděla a zeptala se na to samé.

Po cestě jsme probírali povrchní témata, ale small talk na začátek neublíží. Ptal se, jaká byla cesta a co mám v plánu na léto. Musela jsem uznat, že je vtipný. Ke každému místu, které znal a které jsme míjeli, mi vyprávěl zážitky, co se mu staly. Smála jsem se a když to šlo, přispěla jsem do konverzace svou příhodou.

Vymotali jsme se z Brna a pak už to byl jen mžik. Po výpadovce jel nejmíň 130. Zanedlouho se před námi objevila cedule, na které stálo „Ivančice".

„Když jsi řekl „kousek za Brno", nečekala jsem, že mě vytáhneš do Ivančic," poznamenala jsem, když jsme přicházeli na náměstí městečka, ležícího asi 30 kilometrů od místa našeho setkání. V Ivančicích jsem byla asi jen jednou. Jednak proto, že tady nemají nic zajímavého a jednak pro to, protože to prostě není kousek za Brnem.

„Su z Rosic, tady jsem byl párkrát s našima, tak mě to napadlo," pokrčil rameny. Rosice jsou odtud co by kamenem dohodil, tak mi to dávalo celkem smysl.

„Tak doufám, že mě nechceš zatáhnout do nějakýho pajzlu," odfrkla jsem, když jsem se nezaujatě koukala kolem. Tohle místo se snad zastavilo v čase. Pitoreskní budovy sice měly jisté kouzlo, ale jinak jsem zde zahlédla jen pohřební službu a starý krámek se zeleninou. Bylo mi to v celku jedno. Sama jsem z vesnice, kde je jediným místem shromažďování hospoda. Jen jsem zatím moc nechápala, co tam budeme dělat a začala vážně uvažovat nad tím, že napíšu Janě, ať zavolá policii, pokud se do dvou hodin neozvu.

„Neblázni, nejsu buran," zamračil se na mě a ukázal kamsi za kostel, který se nad námi teď tyčil. Zakývala jsem hlavou s pochopením, pořád trošku žertovně a nedůvěřivě, a následovala ho.