Táta holky mého syna

Matta jsem poznal už na střední. Velmi jsme se milovali a hned jsme věděli, že spolu chceme mít rodinu a šťastný život. Také jsme ho měli. Dva roky po problázněné střední jsme spolu letěli na prázdniny do Států a z rozjařilosti jsme se tam po šestiletém vztahu vzali. Když jsme oba dostudovali, začali pracovat, bydleli spolu a měli vše tak, jak jsme chtěli, chyběl nám už jen někdo, koho bychom mohli rozmazlovat. Adoptovali jsme si chlapce, novorozeně. Jméno jsme si mohli vybrat sami, a jelikož Matthew tehdy přijal mé stylové příjmení, měli jsme malé zlatíčko Dannyho Stylese.

Dnes už je to pěkně otravný drzý puberťák, ale i tak ho miluji. A bohužel jsem tu na něj sám, už patnáct let. Matthew zemřel, když Danielovi byly dva roky a kousek. Jistě, že mě to velmi zasáhlo a doteď ta ztráta bolí. Ale musel jsem se s tím smířit.

Prožil jsem s Mattem deset nejlepších let svého života a mohli jsme prožít další desítky, byli jsme ještě mladí. Věděl jsem, že by dovedl Daniela skvěle vychovat a vždy by tu pro nás oba byl a chránil nás. I tehdy nás zachránil, když střelnou ránu z útočníkovy ukryté zbraně schytal on namísto Dannyho. Byl můj hrdina a vždy bude.

„Tati? Počítáš s tím dneska?" nakoukl Daniel do obýváku. Probral mě tím ze zamyšlení.

„Co? S čím?" byl jsem zmatený. Musel jsem se zase vrátit do reality. Zahnat slzy z té myšlenky na Matta a začít myslet v přítomnosti.

„S tou večeří. U Melissy." Říkal to trochu znuděně. Vím, že mi to opakoval každý den už aspoň týden. Bylo to pro něj důležité. Seznámit mě se svojí přítelkyní (měli dnes půlroční výročí) a její rodinou, co mi řekl, jenom tatínkem, protože maminka se zdejchla s jiným.

„No jistě, jak bych mohl zapomenout na druhou twilight love story," zasmál jsem se.

„Třetí," opravil mě, „druhá jste byli ty a táta."

„Héééj. My byli ještě předtím a mnohem lepší," vyplázl jsem na něj jazyk.

„Všechno je lepší love story než twilight. I když zrovna o tobě a tvých vztazích bych si dovolil pochybovat," ušklíbl se.

„Tss. Smrade jeden. Vystřel, než po tobě něco hodím," napřáhl jsem ruku s polštářem ze srandy. Daniel se jen zasmál. Věděl, že ho miluju. Věděl, že my oba ho vždy milovali. A musím se pochválit, že jsem ho vychoval dobře, pochytil ode mě pochopení.

Když jsem mu říkal, že měl ještě jednoho tatínka a celé mu to vysvětloval, bylo mu sedm a jeho reakce byla naprosto úžasná. Prý už dávno pochopil, že jsem toho pána z fotek měl moc rád a že to nebyl jenom můj kamarád, protože kvůli žádné babě jsem nikdy takhle neplakal. Vše pochopil a nikdy se dvěma tatínky problém neměl. Byl na nás snad i trochu hrdý, ale těžko říct, z puberťáka žádné vyznání se z lásky k rodičům nedostanete. Co se adopce týče, řekl mi tehdy, že prý nejsem ani zdaleka tak hezký jako on, takže nemůže být můj.

Už jako dítě mě pěkně stíral. A teď v tom byl ještě desetkrát lepší.

„Takže v sedm. Adresu máš na lednici. A prosimtě, vem si nějakou z těch míň teplejch košil, děkuju," vyplázl na mě jazyk.

„Drzej," mrsknul jsem po něm polštář se smíchem. S úsměvem mi ho hodil zpátky, rozloučil se vzdušnou pusou a zmizel.

~~~~~

„Já jsem říkal míň teplejch, ne nejvíc teplejch, proboha," byla jeho první slova, když mě spatřil ve dveřích. Melissin tatínek mě zatím s velmi milým úsměvem přivítal s tím, že mě rád poznává a že se mu ta košile náhodou líbí.