Temná mysl (Resident Evil Village: Shadows of Rose fanfikce)

1. Něco tu nesedí

Stále pohled Rose

Když uplynula minuta, přestala jsem se plně soustředit a rozhlédla jsem se po okolí. Byla jsem pořád v laboratoři, ale byla tu větší tma a K se vypařil. Jestli vyjdu ven a najdu ho schovávat se za dveřmi, protože tohle všechno byl jen vtip, tak ho asi zabiju. Když jsem ale otevřela dveře, viděla jsem kamennou chodbu. A bylo z ní cítit vlhko. "Dobře... Možná že mi o tom K nekecal," řekla jsem si pro sebe a vešla dovnitř.

Byla tu naprostá tma, takže jsem si musela rozsvítit baterku. Ať už ta chodba vedla kamkoliv, byla poměrně dlouhá. Vypadalo to spíš jako nějaký podzemní tunel. Když jsem šla hlouběji do tunelu, zpozorovala jsem, že zdi jsou teď z kamenných cihel. Teď už nebylo pochyb, že je to nějaká chodba. A když jsem zašla hlouběji, natrefila jsem na lehce osvětlenou místnost se sudy. Zřejmě jsem se dostala do nějakého vinného sklepa. Na jednom ze sudů jsem našla papír. Ať už to psal kdokoliv, zřejmě spěchal, protože písmo bylo roztřesené a bylo poznat, že se dotyčný člověk neobtěžoval s tím, aby to bylo čitelné, naštěstí jsem to dokázala přečíst:

"Jestli nebudu rychlá, jsem na řadě. Musím najít ten krystal."

Jestli tomu dobře rozumím, tak je tu ještě někdo, kdo ten krystal hledá. Ale kdo? Možná ta Miranda, kterou K zmiňoval, jenže pak by ta první věta nedávala smysl. Kdo ví co tu ještě potkám.

Šla jsem dál a překvapilo mě, že kromě sudů, stolů a lavic jsem si začala všímat různých nožů, seker a všelijakého nářadí. Nebylo by to zas tak znepokojivé, kdyby však nebyly od krve. Čerstvé krve. Ať už ten sklep patří komukoliv, rozhodně to nebude přátelský člověk.

Šla jsem dál, až jsem došla někam, kde to vypadalo jako něco mezi dílnou a pracovnou. Na pracovnu to bylo moc velký, ale na dílnu tu bylo málo nářadí a moc papírů. Moji pozornost však upoutalo něco jiného. Byla to lidská kostra pokrytá čerstvou krví. Jako zakrvácené nože a sekery jsou jedna věc, ale zakrvácená kostra? Kdo by to dělal? A proč by to nechávali takhle na očích? To jsem se snad dostala do sklepa nějaký mafie, co si tu podala nějakého potížistu a další den bude jeho kostra někde vystavená jako připomínka co se stane těm, kdo jim zkříží cestu? Kdo ví. Tak jako tak je to naprostá zvrácenost.

Rozhodla jsem se prozkoumat tu kostru. Jestli byl někdo tak zvrácený, aby tu takhle na očích nechal zakrvácenou kostru, už by mě nepřekvapilo, kdyby v ní bylo něco ukryto. A taky že bylo. Když jsem sklonila spodní čelist lebky, uvnitř jsem zpozorovala železný klíč. Netuším odkud je, ale zkusím ho všude možně pozkoušet, třeba něco odemkne.

Když jsem se chystala tu místnost opustit, zaslechla jsem kroky. Nedokázala jsem přesně určit odkud se braly, takže jsem musela vyloučit možnost, že bych utekla z místnosti. Bylo by dost pravděpodobné, že bych na tu osobu narazila a pochybuji, že by to se mnou dopadlo dobře. Nezbývalo tedy nic jiného než se schovat. Naštěstí tu byla skříň, která byla pro mě jako dělaná. Dalo se do ní pohodlně vlézt a bylo z ní slušně vidět dění přede mnou zatímco jsem zůstala pěkně skrytá.

A byl nejvyšší čas se schovat, neboť jen co jsem se schovala, jen o malou chvilku později někdo vstoupil do místnosti. V čele byla bledá žena oděná v černých šatech a s kapucí na hlavě a doprovázely ji dvě světle šedé humanoidní postavy, které měly místo obličeje jen kruhový ústní otvor, nic víc. Zatímco ti dva humanoidi zůstali u východu, ta žena došla k té zakrvácené kostře a sklonila se k ní. Pak hvízdla a ti humanoidi, kteří zůstali u východu, se vydali k ní, vzali tu kostru a vydali se pryč a ona za nimi. Než však opustila místnost, zastavila se a ohlédla se směrem ke skříni, kde jsem byla. Znepokojilo mě, že se takhle zničehonic podívala zrovna sem a ten úšklebek tomu dvakrát moc nepřidával. Co mě však nejvíc znepokojilo, bylo, že se mi dívala přímo do očí. Když jsem už očekávala, že se k té skříni vydá a otevře ji, neudělala to, jen se otočila a odešla.

Počkala jsem tak 5 minut, jestli se náhodou nerozmyslí, ale pak jsem vylezla. I když jsem tu teď byla sama, strach mě neopustil. Skoro bych si dovolila i říct, že jsem se bála ještě víc. Ačkoliv ta žena nevypadala nebezpečně, něco mě na ní děsilo. Možná to bylo jen tím v jaké jsem byla situaci a to její zvláštní chování. Jako kdyby mě viděla, ale nepokusila se mě dostat. Hraje si se mnou? Dost možná. Musím ale pokračovat dál, ať se děje, co se děje.