Second Chances

| 2 | melancholický

První tři dny s Axelem, jeho novým spolubydlícím, byly více než zajímavé. A nebo právě že vůbec. Protože Matt téměř nemluvil.

Musel vypadat jak někdo konstantně v depresi, což ano, možná momentálně byla, ale vůbec to nebyl ten Matt jako za normálních okolností. Normální Matthew Lawson byl celkem veselý kluk, s dobrými známkami, s chutí neustále někam chodit - do přírody na túry, kamkoliv, kam mohl na procházku. 

Teď nebyl na procházce, vlastně ani nevěděl jak dlouho. 

Zjistil ale o Axelovi pár věcí, převážně protože se on na to zeptal Matta a sám odpověděl to samé o sobě, když Matt moc úsilí nevynaložil. Axel studoval práva a byl už v druhém ročníku. Bylo mu dvacet, ale jestli to dobře pochopil, blížily se jeho dvacáté první narozeniny. Před vysokou si vzal volný rok, aby mohl cestovat.

To Matt taky, ale detaily mu neřekl. Vzali si ten rok oba s Peterem, strávili ho po většinu spolu. Teď měli nastupovat oba - on na biologii, Peter na chemii.  Všechno měli rozplánované do největšího detailu s předpokladem, že se přece nemůže stát nic, co by jim to nějak více pokazilo.

Po těch třech dnech Axel tak nějak vzdal otázky. Matt mu byl vděčný. A taky jim začala škola.

Matt přišel na první hodinu s dostatečným předstihem a vybral si místo spíše vzadu, které mu přišlo docela nenápadné. Věděl, že tohle nebyl nejlepší start na novém místě, že by si měl dělat kamarády, než bude pozdě a on bude do konce studia sám, opravdu na to ale neměl momentálně kapacitu. 

I tak, přesto že bylo v učebně zaplněno jen tolik židlí, že by to spočítal na prstech obou ruk (a kapacita předmětu byla padesát), objevil se vedle něj klučina, sedl si přímo na vedlejší židli, rozvalil se a vydechl. "Jsem Gavin, ty?"

Nedal mu ani prostor ho odpálkovat. "Matthew," zamumlal. 

Gavin měl dlouhé hnědé vlasy v drdolu a brýle, které mu tvarově ani trochu neslušely. Vypadal skoro jako profesor, který si mohl stoupnout před ně. 

"Tak jo, Matthew, rád tě poznávám." Koukl na něj. "Jen se ujistím, biologie tady, že?"

Matt přikývl.

"Moc toho nenamluvíš."

Matt si povzdechl. 

"Co se děje?"

Zavřel oči. "Zemřel mi blízký. Nedávno. Jen nejsem úplně v náladě."

"Oh, tak to pak jo. To je mi líto." A kupodivu? Seděli po zbytek hodiny v tichu. Příjemném tichu.

Po hodině mu přesto Gavin nabídl, že jde se svou přítelkyní na oběd, jestli se nechce přidat. Matt ale nebyl samozřejmě v náladě, aby se seznamoval s někým jiným, ještě kdyžGavin byl i člověk, kterého sotva znal, a tak co nejmileji odmítl. Přece jen měl na koleji ještě zbytek těstovin, které se pokusil včera uvařit. A tak se vydal zpátky na pokoj.

Axel spal. Matt tedy po špičkách došel k ledničce, vytáhl si krabičku s těstovinami, a zase se potichu vydal ven a do společné kuchyně na patře. Minutu si ohříval těstoviny, protože na víc neměl trpělivost. Pak se pustil do prvního jídla jeho dne. 

Vrátil se, až když dojedl a umyl i nádobí. To už jeho spolubydlící byl vzhůru a zrovna, když Matt otevřel dveře, se převlékal. Stál Mattovi zády, sotva ale dveře uslyšel, trhl sebou tak rychle a otočil se, že Matt sotva stihl zaznamenat něco na jeho zádech. Doslova ale jen něco, protože v té rychlosti naprosto nedokázal určit, co to bylo. Že by byl Axel ten typ, co rád tetování?

To Peter nebyl, připomněla mu hned jeho hlava. Protože tak to opravdu bylo téměř pokaždé, co se na Axela podíval. Připomněl mu Petera. 

"Promiň. Dobrý ráno," zamumlal.

"Spíš poledne," odpověděl Axel. 

A jejich konverzace skončila. 

Matt o něm získával informace spíše sledováním. Jako například tím, že mezi svou skříní a zdí měl schovanou florbalovou hokejku, kterou si vzal hned po tom, co se oblékl do sportovního. Nejspíš hrál v univerzitním týmu, jestli vůbec nějaký byl. Každopádně si pobral věci, zamumlal něco ve stylu měj se a vypařil se. 

Matt si pomyslel, že Axel musel neuvěřitelně litovat toho, koho měl za spolubydlícího. On sám tak trochu taky, vzhledem k tomu, že mu neustále připomínal někoho, na koho se snažil do jisté míry zapomenout. Alespoň do takové míry, aby mohl zase normálně fungovat. 

Lehl si do postele, přitáhl si peřinu až ke krku a postavil před sebe počítač. Zapnul si seriál. A jel epizodu po epizodě bbez toho, aby se počítače dotknul. Takhle stihl tři a čtvrt epizody, než se Axel vrátil, on seriál stopnul a vyhrabal se z postele, aby našel sluchátka. 

Sotva si stoupl, Axel, sedící na své posteli, si hlasitě povzdechl, pak k němu zvedl pohled a zeptal se. "Děje se něco, Matte? Nebo jsi vždycky... takový?"

Nepatrně se k němu otočil. "Jaký?" Chtěl to slyšet. Chtěl to slyšet nahlas, od člověka, který ho sotva znal, aby si třeba uvědomil, že by se opravdu mohl začít aktivně snažit s tím něco udělat.

"Takový... melancholický. Smutný."

"Melancholický," zopakoval Matt a uznale kývnul. "Zajímavý."

Popadl sluchátka ze stolu. Posadil se zpátky, pro něj konverzace tak trochu u konce. Pro Axela ale ještě ne. "Jsem to já? Dělám něco, co ti vadí?"

Jak mu mohl říct, že za to může celá jeho existence, protože vypadal tak, jak vypadal? Rozhodně si nebyli blízcí natolik, aby se mu tady svěřil nejen o tom, že mu tragicky zemřel přítel, ale vůbec o jeho sexualitě. 

Starý Matt by něco takového nikdy neřekl, ten nový se ale potřeboval od Axela distancovat, aby si udržel alespoň tu trochu zdravého rozumu, která mu scházela. "Prostě mě nech být," zamumlal, lehl si zpátky, zády k Axelovi, zapojil sluchátka a seriál si pustil sál. Najednou ale nevnímal. 

Najednou mu po tváři jen tiše tekly slzy, jak to dělaly alespoň jednou denně od toho, co Peter zemřel. Nechtěl být takový, nechtěl se odsoudit k budoucnosti na vysoké bez přátel a ještě pravděpodobně s pověstí mrzutého člověka v depresi. Momentálně s tím ale nedokázal bojovat. 

Analyzoval zvuky za sebou. Axel se osprchoval, převlékl, sbalil si věci, nejspíše do školy, a do půl hodiny byl opět pryč. Matt se vyvalil na záda a zahleděl se do stropu. Začal uvažovat o tom, že možná si měl dát další rok pauzu. 

Možná se měl taky raději ukončit. 

Povzdechl si. Vyhrabal se z postele, popadl své věci a taky se vydal na další hodinu dnešního dne. A taky si zapřísahal, že si udělá aspoň jednoho kamaráda. 

Věděl, že Axel jím nebude, to by pro něj bylo příliš složité. Ale třeba Gavin... mohl by se více pokusit. Mohl by pak chodit i s jeho přítelkyní někam něco podniknout a hned by měl přátele dva!

Vyšel ze dveří. Málem opět vrazil do Axela, který se pro něco vracel. A tak ve finále šli do školy deset kroků za sebou, protože právnická a přírodovědecká fakulta byly hned vedle sebe. Ukázkoví spolubydlící, opravdu.

§ 

matt je já fr (akorát nedokážu být tak upřímná)