Jmenuji se (Marie) Antoinette

Loužička na večeři

Když jsem se konečně po sedmé hodině dostala domů, zažila jsem ne jedno překvapení. První bylo v podobě mojí drahocenné matky, která seděla v jídelně u stolu a pila kávu. A druhé, při pohledu na to, kdo s ní tu kávu pije. Mohlo mu být tak čtyřicet, měl kvádro a culili se na sebe jako dva holubi.

„Antoinette! Kde jsi celou noc byla?! A co to máš panebože na sobě! A kdo ti to udělal? A vy jste kdo?!" vychrlila ze sebe tím svým pisklavým hláskem. Daniel však natáhl ruku a chtěl si s matkou potřást. Ta vyděšeně ruku přijmula.

„Dobré ráno, já jsem Daniel Barners. Moc rád vás poznávám, madam." Vyděšeně jsem na tu jeho komedii hleděla.

„Ano, já jsem Marie Lili Mossé. A kdože jste?"

„On mě našel a zachránil!" vyjekla jsem, nemohla jsem ho v tom nechat. I když vypadal sebejistě, má matka z něho může udělat žebráka.

„Cože?" Podívala se na mě dost nechápavě. Danielův pohled se také upnul na mě, ale nebyl jediný. I známost matky si mě pečlivě prohlížela.

„Já byla na party a nějak jsem to přehnala a Daniel mě našel a postaral se o mě." Snažila jsem se mluvit, co nejprovinileji. Na matku to samozřejmě neudělalo žádný dojem, ale aspoň se její nadávky otočily na mě, jak jsem nevychovaná, jak mě chtěla představit Pierrovi (Její známost.) , jak by měla promluvit s chůvou a jak bych měla na sobě začít pracovat, protože jdu do posledního ročníku a budu se chystat na vysokou školu. Před Pierrem mi dala domácí vězení na týden, pak podala Danielovi 500 éček a vyhnala ho ven. Díky bohu, že Em to vůbec neschytala, protože matka to všechno svedla na pubertu a tvrdila, že to se mnou bude horší a horší. Vše zakončila tím, že prohlásila, že mě na páteční večeři nechce vidět a proto budu jíst ten večer sama. Tragédie!

Horší bylo, že jsem nemohla osobně poděkovat Danielovi, tak jsem si s ním aspoň psala smsky a povídali si, co všechno děláme. Já se celý den válela v posteli a on tvrdě dřel a připravoval se se svojí jednotkou. Přestože jsme toho zatím spolu moc neprožili, tak to byl jediný člověk, který se mnou dlouhodobě komunikoval, takže bych tak trochu řekla, že se stal nejlepším přítelem. Ptal se mě na tátu a já ho zase na rodiče, ale nakonec jsme oba uznali, že nemá smysl o tom mluvit, protože ani jeden z nás to nechce. Nepřišlo mi to v tu chvíli ani nijak nepřirozené nebo trapné, prostě jsme nechtěli a oba se respektovali. Respekt! Další věc, co jsem díky němu zažila. Jasně, já už respekt zažila, ale spíš jenom vůči tomu, že mám kabelku LV a nový pudr od Chanelu. On mě respektoval prostě, protože jsem. Bohužel za ten týden, který jsem trávila doma, skončil výcvik a on měl odjet někam do Iráku nebo co. Kdybych vám teď právě měla říct, že jsme se rozloučili s brekem na letišti, tak bych vám hodně lhala. Jeho odlet byl naplánovaný přesně na dobu, kdy jsem měla večeřet s matkou. K tomu pouze musím dodat, že prohlásila, že se mnou musí nutně mluvit a proto pokud nepříjdu, tak mi zatrhne kapesné. Já mu to napsala, ale on nebyl vůbec naštvaný. Poslal pár pusinek a řekl, že mi pošle zprávu, hned jak bude moci. Možná trochu trapné, ale musela jsem to tak udělat.

Večeře s matkou byla v duchu budoucnosti. Byl s námi i její Pierr, který mluvil o budoucnosti Ivy league a o tom, že určitě mám na to, tam studovat. Já mu na to jenom přikyvovala a přemýšlela, proč jsem byla tak blbá, že jsem tu zůstala a nerozloučila jsem se s nejlepším přítelem. Z tohoto nepříjemného rozhovoru vedený spíše ze strany mé matky a jejího milence mě vysvobodil výtah s naším vrátným.

„Co se děje, Martine?" zeptala se matka a tvářila se, že ji hrozně vyrušuje, že sem vstupuje někdo jako on.

„Madam, tohle přinesl poslíček. Je to pro slečnu." Martin už na tohle chování byl zvykly a proto se rovnou díval na mě, aby si ušetřil ten divný pocit, že moje matka z něj dělá odpad. Položil přede mne velikou krabici s mašlí na který byl dopis. Musím se přiznat, že mě nejvíce lákalo otevřít ten balík, ale nakonec jsem vzala dopis a pustila se do čtení:

Dráha Antoinette,

Bohužel jsem se s tebou nemohl rozloučit, proto jsem se rozhodl ti poslat tuhle maličkou pozornost. Bude se mi po tobě hrozně stýskat. Ukážu se v Paříži někdy před Vánocemi, budeš na mě čekat? Pokud ti do toho samozřejmě neskočí večeře s tvojí milovanou matinkou.

Posílám pusu

Tvůj Daniel

PS: Rychle to otevři, pokud nechceš pod krabicí uklízet!

PSS: Vzal jsem inspiraci z filmu tvé jmenovkyně. Tobě ho však určitě nikdo nevezme.

„Co?!" vyjekla jsem a rychle rozvázala růžovou mašli. Oněměla jsem úžasem. V krabici bylo štěně mopse. Divím se, že vůbec nekňučelo. Co to psal? Že našel inspiraci ve filmu? No jasně! Film Marie Antoinetta! Měla tam pejska mopse, který se jmenoval Mops. Bláznivé, ale proč v tom nepokračovat? Konečně jsem se vyhrabala ze svých myšlenek a podívala na matku. Jediné, co mě napadlo, bylo vražedné, ale rozhodla jsem se tak.

„Budu studovat na Columbii, myslím, že je to perfektní pro mě, nemyslíte? Myslím spíš na managment nebo tak, pokud vím, tak tam je jeden z nejlepších."

Na to matka neměla odpověď a jenom hypnotizovala mého nového společníka, který udělal loužičku na moji košili za 800 éček.

ӷcc