tři dva jedna.. teď!!
všichni začali tleskat na to že mi už je 18 let
jak ta doba ubíhá
povzdychnu si
"joo konečně,, řeknu
asi by jsem se vám měla představit co?
mé jméno je Lucie Hájková
žiju jen s mámou a s bráchou
táta se odstěhoval když mi bylo 13 let.
teď bydlí v Brně a já v Pardubicích
občas jezdím za tátou ale poslední tři roky vůbec.
máma mi to zakázala.
dělám brigádu aby jsem měla aspoň těch pár peněz jinak by moje máma mě pak nazývala "děvkou" jo vidíte nemáme moc s mámou dobrej vztah
teď zpět do přítomnosti
když už jsme doslavili mé narozeniny které jsem si jak jinak neužila tak šla do pokoje
lehla jsem si na postel
chtělo se mi z toho všeho brečet
proč musím mít takový život
zase jsem měla deprese podívala jsem se na své ruce a třepou se mi
"a do prdele" řeknu si pro sebe a jdu hledat do své skříně pro své antidepresiva
jo vidíte mam deprese vyskytli se mi když táta se odstěhoval
teď mám ale deprese kvůli někomu jinému
vezmu si prášek proti depresi
utíkám potichu pro sklínku vody
je mi hrozně
mám to docela často není to jen kvůli depresím ale mám i takové záchvaty
mámě to nezajímá
a brácha? pfff ten ani neví že existuji protože jen bere herák a chodí dom až ve čtyri ráno
naliju si sklínku vodou a zapiju prášek
prášky si kupuji sama
vlastně se o sebe starám sama
jdu do pokoje a zas si lehnu na postel
je to furt dokola
ničí mě to
a potřebuji bydlet někde jinde a sehnat pomoc
a už vím kdo mě napadl...
otec.
vyhledávám si v mém mobilu v kontaktech "Táta"
našla jsem ho
zavolám mu až zítra je už pozdě
musím to nějak skrýt před mámou
ale počkat jí to stejně bude jedno protože jsem prý její "zbytečné děcko"
povzdychnu si a po nějaké chvíli usnu
-331 slov
~Poslední co umírá je naděje~
