-1-

4 0 0
                                    

Poslední den školního roku, den kdy se dává vysvědčení, před Markem teď čekají 2 měsíce nudy, stejné to měl ve škole, kde ho nikdo neměl rád, nebo ho znali přes drby pouze jako mizernýho, namyšleného spratka který si ničeho neváží. Zažíval šikanu, nebyl nijak udivený, že si na něho bude někdo vyskakovat, byl velmi výbušný ale i tak to ignoroval...nebo se alespoň snažil.

Hned ráno u skřínek se u Markovy skříňky objevila skupina kluků, přesněji 5 kluků, z též třídy, kde chodí Marek.
"Nazdar srabe"
Marek se ani neodvážil podívat... na nejvyššího klučinu ze školy. Jeho celá postava byla ve stínu právě toho vysokého, svalnatého Dominika, který stál za ním. Nechtěl, aby viděl něco, co by ho přimělo ke smíchu.
"Nemám náladu..."
Na chvíli zmlkl a čekal, jestli ho popadne a bude mu zase vyhrožovat.
"...jako vždycky"
Dořekl a zamkl svoji skříňku.
"Debile, počkej"
Vzal ruku od Marka, který se vylekal a chystal se mu udeřit do břicha, došlo mu že z tohohle nevyvázne bez roztrhání trička, nebo bez bolesti břicha z ran které do něj sype Dominik.
"Běž do prdele Dominiku!"
Řekl trochu nahlas, nebyl moc klidný když si někdo z něho střílel.
"Zvu tě na moji párty, čekal jsem jiné slova..."
Marek se zastavil co to do prdele?
"Dominiku, nestřílej si ze mě, já vím že to je zase nějaký tvůj joke"
"Ale notaaak, DĚLEJ! řekni 'jo' nebo tě na místě zbiju"
"Jo! Tak jo..."
Radši souhlasil, nechtěl si udělat další problém s mamkou, neměl náladu, věděl že tu na chodbě nebude jediný zraněný, Dominik by taky na tom skončil špatně.
Najednou to Dominikovi došlo...
"Ty vole, kluci čumte, máma byla asi trochu naštvaná"
Vzal Marka za krk a ukázal na chlapce Markův obličej, byla tam na levém líci červená 'modřina'. Ostatní kolem Marka se začali smát, tohle bylo tak poňižujicí. Měl chuť mu zničit tvář a smát se na něj jak leží na zemi. Marek se dostal z jeho spárů a chystal se udeřit jako první.
"Hej Dominiku! Přestaň hned teď!"
Z úsměvu na tváři se objevil rozzuřený pohled na osobu co si až moc vyskakuje. Ještě se ani neotočil a dovoloval si.
"Tak hele, nepleť se do toho, je to jen Marek, ten je všem ukradenej-"
Když se otočil, zjistil že to byl jeho bratr, to ale nevěděl Marek, protože nezná Dominika osobně, jen ze školy kde ho šikanuje.
"Dominiku, je poslední den-"
"-hele bracho nezapletej se do toho"
Marek byl pořád zahleděnej na Dominika, chtěl se poprat, ne s každým, jen s Dominikem, i když vždycky vyhrál Dominik, věděl že ho může po druhý v životě vymetat na zemi. Tak Dominik má bráchu? Smutný hned ho něco napadlo...co když ublíží Dominikovi skrz jeho bráchu?

Když se Marek dostal domů, schoval vysvědčení v pokoji do šuplíku a po té si šel ošetřit zranění na ruce, protože se nakonec s nima popral, ale po škole mám jít na tu párty? Co když mě zbijou, co když to je všechno jen nejaký vtip? Rozhodně je, protože moc dobře znám Dominika...ale mohl bych se tam seznámit s jeho brachou, nevěděl jak se rozhodnout, v tom ho přerušil zvuk dveří. Tak brzo?! Ani se nepozdravily, u mamky si to hodně posral. Od lží, do ničení školního majetku a nezákonných věcí. Nevěděla co s ním dělat.
Za ní se objevil Zdeňek... pro Marka to byl zmetek, byl to učitel na jeho škole... jaká náhoda

Včerejšek
Už mu vleťela první facka, po pár sekundách druhá. . .sklopil hlavu a koukal do země, nechtěl ukázat slabost, nechtěl aby jeho mamka viděla slzy svého trapného, nevychovaného syna.
"Marku, co dělám špatně? To je po druhé co tě málem vyhodili ze školy kvůli nevhodnému chování vůči ostatním, co ti tak zlého udělali! Co máš proti Zdeňkovi? Stará se o nás, domluvil ti doučování, dělá pro nás věci které si ani nezasloužíme..."
Držela své slzy, ale tohle bylo pro ní moc, neudržela to, byla zklamaná, spustila se hora slz.
"Mami já-"
"Ne!"
Nechtěla ho vidět, nechtěla mu ublížit, nechtěla ještě víc ublížit sobě. Otočila se k němu zády a obličej si zakryla svými dlaněmi, nechtěla aby někdo viděl její potok slaných slz
"Jdi do pokoje! Nechci tě vidět"
On se už ani netvářil tak překvapeně jako minule. Jako poprvé co se takhle pohádali.
"Fajn!"
Zařval a jak řekl tak udělal, zabouchl dveřmi. Teď nechtěl řešit nic, nechtěl do školy, nechtěl s nikým mluvit, nechtěl nikoho vidět. . .obzvlášť jeho učitele... Zdeňka
Večer
Marek byl na kompu a hrál náhodný online hry přes internet. Mamka mu sice dala zákaz, ale ten ho nezajímal, bylo mu jasné že je potupa jeho 'nadané' rodiny, je trapákem ve škole a nikdo ho nemá rád, jeho mamka má obavy o svém nejmladším synovi kterého má.
Když Marek uslyší blížící se kroky, zaostří aby zjistil kdo ho ruší, když uslyší klepání, nic neřekne... Nikdo nejde dál a Marek čeká co ho čeká tentokrát, jestli facka od Zdéňi nebo pláč jeho zklamané mamky. Uslyší kliku, ale nijak neukazuje zvědavost, nezajímá ho nic.
"Marku"
Hlubší hlas mu prozradí že to je Zdéňa, alias jeho nevlastní otec. Slyšel jak si sedl na jeho postel, pořád bylo ticho, Marek se na něj nekoukl, neměl na nikoho náladu.
"Marku, vážně mě budeš ignorovat?"
Pořád nic...
"Marku-"
Přerušily ho zvuky doprovázející hráče ve hře. Marek prohrál a na obrazovce se červeně objevilo DEFEAT.
"Nemám na nikoho náladu, odejdi.."
Marek sklopil hlavu a všechny bohy prosil aby odešel, protože měl zase stavy...zase mu rychle bušilo srdce a jeho dech se zrychloval, setnul svoje pěsti, tak moc si přál aby ho nikdo takhle neviděl.
"Tak a dost! Marku koukni se na mě"
Otočil ho i se židlí směrem k němu a začal na něj dejchal jak rozzuřený bejk.
"Vidíš jak mamku trápíš? Vidíš co jí to dělá?! Nech si pomoct! To že mi dáš pěsti nic nezmění, nedám tě k soudu protože chápu tvou ztrátu! A vím že to je někdy těžké, ale musíš se hold porvat! Takže se začni učit, přestaň si hrát na frajera..." jeho hlas byl ještě hlasitější "... nebuď slaboch, jestli ještě jednou někoho zmlátíš...vyhodím tě ze školy a půjdeš do nápravného zařízení! ROZUMÍŠ?"
Žduchl ho se židlí do stolu. Celý stůl se otřásl až se divil že z něho nic nespadlo, teprv pak mu došlo že se Marek třepe, třepali se mu ruce. Zdeněk měl udivený obličej když pohlédl na ten nezastavitelný třepot. Marek se taky koukl, protože to ani on sám necítil, koukal se na svoje dlaně a když je uviděl, začal se mu ještě více zrychlovat dech, nedokázal to zastavit. Neudržel to a první slza spadla na jeho dlaň kterou nedokázal zastavit.
"Co by na to řekl tvůj otec"
Při těch slovech zavřel dveře které od sebe oddělovali Markův pokoj a obývák.
"Jdi do prdele!"
Marek zařval. . . ani toho nelitoval... neměl na nic náladu, nevěděl jak zastavit ten pocit co prožíval, ten vztek a smutek zároveň. . .

PsychologKde žijí příběhy. Začni objevovat