Psycholog

-3-

Marek se pomalým krokem dostal k zastavce která byla jen pár metrů od bydliště Dominika. Sedl si na lavičku pod stříškou na zastavce, chytl si ránu na obličeji, bolela ho z toho hlava, proč nic takovýho nečekal? Vždyť mu mělo být jasný že mu chtěl ublížit, ale co teď...jak má mamce vysvětlit kde byl a proč smrdí po chlastu a kulhá kvůli jeho bolesti, která leží hlavně na jeho břiše. Bolest pořád neustála a jeho plíce začali šílet, nedokázal se rozdýchat, s bolestí kterou právě prožíval, když se všechno dalo do kupy, došel k názoru že by byl radši kdyby umřel...

Samuel vyběhl z vily kde pokračovala party, teprv teď si všiml jak hlasiťí byli, nedivil by se kdyby si sem přišli postěžovat sousedé, protože je opravdu pozdě... nejdřív musel promyslet kde by tak mohl jít Marek, kudma by se mohl dostat jinam, pak mu došlo že jediné spoje které momentálně byli k dispozici, byly ty nejblíž k ním, takže se vydal tam. Prosil sám sebe aby tam Marek opravdu byl, když už byl těsně u zastávky, uviděl tam někoho sedět, měl na sobě kapuci a nešlo moc poznat kdo to je.

Marek uslyšel kroky blížící se k zastávce kde seděl v bolestech, na nikoho neměl náladu, začal se třepat když už kroky slyšel dost jasně, na chvíli zadržel dech. Co teď? Zavřel oči a suše polkl.
"Marku!"
Když uslyšel ten hlas, někoho mu to připomínalo, jen si nedokázal vzpomenout. Otevřel oči a zase zrychleně dýchal, koukl se vedle sebe a uviděl tam Sama.
"S-ame?"
Stál před Markem a koukal na jeho třepot. Vypadalo to jako by se to snažil skrýt, ale při tom pravda byla taková, že on sám to necítil, on sám nevěděl že se zase třepe.
"Nech si pomoct, čím jedeš domů"
Marek nejdříve zaváhal, pak s obličejem bez emocí prohlásil.
"Já...nevím"

Jak to myslí že neví? Ty modřiny se zhoršují, doslovně se třepe. Navíc se teď bojím jestli sem přijde Dominik, tyhle věci většinou myslí vážně...

"Co? Počkej, čím jedeš domů"
"...nevím"
"Tak...mmh, kde bydlíš?"
Marek se snažil vzpomenout... nakonec si vzpomněl, ale těžce, tak moc ho bolela hlava.
"Tak počkat, ty bydlíš blízko té farmy?"
Kývnul na souhlas a koukl se na svoje nohy, při pohledu ale uviděl svoje omotané ruce kolem břicha, které se bez zastavení třepali. Zase? Proč se mi tohle děje?
"Vím jakým busem pojedeš...a protože tě chce dominik přizabít, tak pojedu s tebou-"
"Ne! Jen mi řekni jakým, já to..."
Suše polkl a svoje ruce skryl pod černou mikinu.
"...zvládnu"
Ne, nemůže si nechat pomoct, to je až moc, co kdyby ho takhle viděla mamka?
" Snažím se ti pomoct, pojedu s tebou nebo nepojedeš vůbec, já tady budu s tebou a Dominik tě zbije, protože já nemám o proti něj šanci"
Jede mu to za 20 minut, prosím ať sem nepřijde Dominik...

Když s ním pojede nedostane více na držku, možná to bude takhle lepší. Ne...nemůže si nechat pomoct, to nejde
"Tvoje mlčení beru jako ano, tak...."
Přisedl si k Markovi a chytl ho za ruku
"...kdykoliv to bude bolet, tak mi zmáčkneš ruku, to že jsi kluk neznamená že neznáš bolest"
Tohle bylo nepřípustné, tohle se nemá ďít, už vůbec ne s tímhle člověkem. Ruku bleskově od něho odtáhl a obě si je dál do kapsy, nechtěl aby se o něj staral, to bylo za hranicí.

Po patnácti minutách...

Už před deseti minutami si Sam vydechl, nikdy nebyl tak trpělivý, takže jestli ho šel hledat tak se pak nejspíš vratil domů a dál pokračoval v párty. Marek vypadal že za chvíli usne nebo dokonce omdlí. Mám o něj strach, ty modřiny vypadaly hnusně a co se týče jeho zad, byli na tom stejně, proč to nikomu neřekl?
"Hele Marku já..."
Suše polkl
"...když jsem viděl ty modřiny tak byli čerstvý, ale měl jsi plno dalších a tak jsem se chtěl zeptat, řekl jsi to někomu?"
Z hluboka se nadechl a pak vydechl, jeho třepot už zmizel, jen seděl v křeči a v bolestech. Nedokazal vyslovit větu, jako by měl v krku velký knedl.
"Komu? Ví to...ce-lá škol-la"
"Tak nekdo z blízkých?"
Jen tam seděli, Samuel koukal na Marka, Marek koukal do země a snažil se to nevnímat. Proč je tak složitý dýchat? Nešlo se vůbec soustředit na dech ani na slova Samuela.. V tom mžiku Sam uslyšel autobus, koukl se a když spatřil světla busu postavil se.
"Marku?"
Marek zvedl hlavu a koukl se na Samuela, který mu nabídl pomocnou ruku. Marek se ušklíbl a pomalu se postavil sám, dokázal to. Postavil se na nohy a pomalým krokem se dostal až ke kraji chodníku, který odděloval cestu s zastávkou.

Už bylo kolem dvanácti večer a mamka seděla na gauči v obýváku a popíjela čaj, hypnotizovala u toho televizy. Uslyšela zámek od klíčů a v tu chvíli zbystřila, hlasitost na televizy dala na minimum a poslouchala, čekala že nic neuslyší a bude muset svého syna znova potrestat, ale realita byla jiná, uslyšela stén bolestí, trochu se ji pozvedlo srdce.
"Už bež- sakra, už b-běž"
Zuřivě šeptal Marek, vždyť už je doma, už může odejít.
"Nepujdu pryč do doby dokud to neřekneš mamce, tohle musí vědět"
Mamka se udivila, co mi musí říct?
"Bože už dost, ta to nepotřebuje vědět..."
Potichu šli do pokoje Marka, mamka se rozhodla že je bude ještě vyslýchat.
"...c-co tu ještě dělá-š"
A zase sykl bolestí, ta zuřivost ho úplně pohltila a začala mu dělat bolest. Bolela ho hlava, rány které na sobě měl a ještě k tomu věděl, že mamka zase bude mít kecy s jeho chováním a přístupnosti k jeho matce.
"A co k-když už spí-sss?"
Zase syčel, byl unavený, nechtěl nikoho vidět...
"Tak tu s tebou zůstanu až do zítřka"
Byla zmatená, co se s jejím synem stalo? Sice byl parchant, ale milovala ho a miluje ho, je to její syn.
"A dost, jsi zraněnej, nech si pomoct, jestli tvoje mamka není vzhůru tak tu budu do zítřka. A i když mi dáš loket tak pořád zůstanu"
Trochu se udivila, nikdy tu neviděla nějakého přítele od Marka, protože říkal že se s nikým nebaví...
"T-tak si sedn-ni na postel"
Sam zavřel dveře a jak Marek řekl, tak udělal, došlo mu že je výbušný a dokáže se poprat i v bolestech, které momentálně prožívá. Nechtěl riskovat že si ještě více ublíží.
"Máte něco v koupelně? Jako třeba nějakou mast či co?"
"J-jo, první šuplík, koupelna je na konci chodby"
Sam se rychlejším krokem dostal do koupelny, něco ho zarazilo... světlo v obýváku, televize hrála, toho si všiml jak sem přišly, ale teď mu došlo, jestli jeho mamka neni náhodou vzhůru, koukl se na koupelnu a zaváhal.

Už uběhlo pár chvil a pořád nic, Marek se trochu stresoval, protože mu docházela trpělivost a mu bylo do breku, nechtěl nic z tohohle, nechtěl aby s ním tady někdo byl, nechtěl aby brečel, nechtěl ani na tu párty. proč jsem se na to nevykašlal, vždyť na Dominika ani nemám. Začal potichu vzlykat, spadla jedna slza, potom druhá, když uslyšel blížící se kroky k jeho dveřím do pokoje, usušil si vlhká lička od slz a dělal jakoby se nic nedělo.
"Můj bože, Marku"
Marka vylekal ten hlas, byla to jeho mamka, vyběhla do pokoje spolu se Samem, kurva
"C-co tu děláš?"
"Tohle mi musíš říkat, proč jsi mi to neřekl už před tím?"
"Všechno jsem ji řekl, takže teď už asi půjdu"
"Ne"
Marek už nevnímal, chtěl aby byli sticha.
"Je pozdě, autobus, ani tramvaj nepojedou, máš u sebe mobil? Pamatuješ si alespoň číslo od mamky? Klidně jí to vysvětlím"
"Co? Ne, já emm já ji napíšu a pardon za rušení"
"Co se omlouváš? Pomohl jsi mu Same, děkuju ti"
Pousmála se na Sama.

Samuel spal na zemi na matraci, zatím co Marek spal na posteli, dýchal už klidně, jeho modřiny mu mamka namazala a teď už ho to nebolelo tak moc jako předtím...
"Můžu mít otázku?"
"Hmmm?"
Hlubším hlasem kňournul Marek a čekal na otázku.
"Proč jsi jí to neřekl?"
Marek otevřel oči a na chvíli mlčel, nemůže mu říct celou pravdu...
"Proč tě to vůbec zajímá?"
"Protože mě zajímá proč to neřešíš"
"Řeším si to po svém"
"A jak?"
Koukli se jeden druhému do očí
"Jdi spát, měl jsem tě zbít když jsem mohl"
Poslední slova řekl poťišeji
Samuelovi trochu zaskočil dech...
Co? Vždyť jsem mu pomohl, tohle bude těžký