ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ

18.

Schody schází Petr.
„Nebydlíš zrovna blízko. Odvezu tě."

„Vážně? Děkuju."

S Petrem míříme na parkoviště, a on mě vede k autu.
„Máš vůbec řidičák?" Zavtipkuju, když si sedám do auta.

„Ne."

Zasměju se. V jeho obličeji ale ironii nevidím.
„Pane bože myslíš to vážně?"

„Neboj řídím líp než kdokoli střízlivý." Uklidní mě.

On rozhodně střízlivý není. Vždyť se mnou pil. Můžeme jen doufat, že nás nechytí policajti.
Petr nastartuje, a vyrážíme na cestu. Z rádia začne hrát písnička. Líbí se mi, a proto se podívám na jméno. Růže.
Z písničky slyším hlas který dobře znám.
„To jsi nazpíval ty?" Ptám se Petra.

„Ne jen já. Nazpíval jsem ji s Calinem." Odpoví mi.

Vidím jména pod jménem písničky. Stein27 a Calin.
Stein27.
Stein27.

Bože. On je Stein27? Dává to smysl. Tetování, jméno.
Mohlo mi to dojít. Sedím tu se Steinem27.
S vykulenýma očima sedím, a hledím přes přední okno na cestu. Odvrátím pohled k Petrovi. Cítím nervozitu. Možná proto, že jsem ho nepoznala, a už u mě spal. Spal u mě zpěvák. Docela slavný zpěvák.
„Počkej. Bydlíš ode mě blízko?"

„Jo docela jo." Řekne aniž by se na mě podíval.

Fajn.

-

Po dlouhé cestě konečně odemykám vchodové dveře do paneláku.
„Chceš jít dál?" Ptám se ho.
Nevím proč ho zvu k sobě domů. Znám ho, a zároveň vůbec.

„Pojedu domů, ale díky za pozvání." Usměje se.

Fajn, teď je mezi námi to trapné ticho. Hledíme na sebe, a já se cítím trapně. Ale zároveň hledím do jeho modrých očí. Má nádherné oči.

„Děkuju za pokec." Řekne když se přiblíží blíž.
Načež jen kývnu, a hloupě se usmívám.

Vzhledem k mé výšce mé oči směřují nahoru.
Buší mi srdce. Můj dech v tu chvíli jako by se zastavil.

„Jsi krásná." Dává mi pramen vlasu za ucho.

Chci něco říct, ale sotva se nadechnu, a stojím opřená o futra dveří. Jeho rty jsou na mých.
Neprotestuju. Až jsem sama překvapená.
Odtáhne se, a věnuje mi lehký úsměv.