ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ

10.

Je brzo na to, aby tu někdo byl. Zatím tu nehraje hudba tak nahlas.
Za barem si odkládám věci, a prohlížím si všechny nástroje.

„Ahoj." Ozve se za mými zády.

Otočím se, a opřu se zády o bar.
„Ahoj." Oplatím pozdrav klukovi stojícímu přede mnou.

„Ty jsi ta co tu dnes začíná že?"

„Jo." Usměju se.

„Jsem Daniel." Podá mi ruku.

„Viktorie." Oplatím mu.

„Nejčastěji budem mít směny spolu." Oznámí mi.

Vypadá sympaticky, takže bychom spolu mohli vycházet.
Daniel mě provedl po klubu, aby mi ukázal kde je například sklad, a vše potřebné. Budu pracovat s ním, takže se mi tu líbit bude.

-

Je osm večer, a už tu je docela dost lidí. Většinu práce dělá Dan, protože já ještě se vším neumím.
Je zvláštní stát za barem, když jsem vždycky byla ta co si objednávala. Je to těžší než se zdá, nebo aspoň teď když začínám.

Nedokážu si představit, že bych tady byla sama.
Něco jiného je obsluhovat kavárnu, ve které je pár lidí, a něco jiného klub, ve kterém je narváno. Zatím je ještě málo hodin, ale pak to bude něco.

„Viky prosím tě." Chytne mě za rameno Dan.

Otočím se, a musím se k němu přiblížit, abych ho slyšela.

„Vím, že máš dneska zkušební směnu, ale kluk co měl přijít po tobě nemůže, a já bych tě tady potřeboval."

„Jasně. Sám tu být nemůžeš." Řeknu s úsměvem.

„Díky." Poklepe mě po rameni.

Dál se věnuju hostům. Otřu z barové desky rozlitý tonik, a když u baru nikdo není, odeberu se k umývání sklenic.
Odvrátím pohled ke vchodu, a vidím ho.