Balada o spřízněných duších [Ateez]

𓆩༺✧ 3 ✧༻𓆪

Zbytek večera strávil střídavě uždibováním všemožných místních i exotických pokrmů ze stovek mosazných mís, pod nimiž se prohýbaly dlouhé stoly, a seznamováním se snad se všemi šlechtickými rody, co kdy chodily po světě.

Wooyoung se mu až do půlnoci držel po boku – usmíval se na hosty, ale mluvení z nějakého důvodu přenechal svému společníkovi. Pusu otevřel teprve až když se hosté vzdálili, a to zpravidla k tomu, aby mu mohl připomenout každou interakci, která byla zahájena skrz ona dvě slova. Zbavil se ho až později, kdy nad osazenstvem sálu začala vítězit přemíra pití. S prázdnými korbely a sklenicemi ubývalo zábran, a brzy se i obvykle upjatá šlechta uvolnila. Hudebníci hráli do taktu, vzduchem zněly stejnou měrou smyčcové nástroje i rozjařené hlasy.

Tou dobou se Wooyoung vytratil, k Jonghově neskrývané úlevě.

Během večera několikrát zatoužil princi připomenout, co bylo vepsané do jeho předloktí, ale ovládl se. Královský synáček dbal na to, aby měl ruce vždy zakryté a svá slova pečlivě střežil. Jonghovi je prozradil před mnoha lety, když byli ještě malí. Tenkrát hraběti přikázal, aby se s ním podělil o svou větu. Zprvu se pokusil protestovat, ale když mu princ pohrozil, že si na něj bude stěžovat otci, neochotně povolil.

„Můj otec je král," chlubil se mezitím Wooyoung, zatímco starší chlapec odmotával saténovou pásku ze svého předloktí. „A je nejsilnější na světě – silnější než ty, ha ha! A... a..."

Zarazil se a zamyšleně si kousal ret, jak o překot přemýšlel, koho by ještě král přemohl, aby Jongha nenechal na pochybách, kdo tady velí. Oči se mu náhle rozjasnily, když objevil přijatelnou možnost.

„A je taky silnější než ten tvůj, tak!" zahlásil vítězoslavně.

Můj otec by toho tvého hravě přepral, kdyby mohl, pomyslel si Jongho se rty semknutými do tenké linky jako pokaždé, když se Wooyoung začal ohánět svými rodiči, nahlas to však nikdy nevyslovil. Místo toho poslušně nastavil ruku a nechal prince, aby si prohlédl dvě slova vepsaná do jeho předloktí.

„Co tam je?" špulil chlapec rty, neboť mu bylo sotva šest a číst ještě neuměl. „Řekni mi to, hned!" poroučel.

„Píše se tam s dovolením."

Wooyoung vykulil oči. „To je všechno? Taková krátká věta! To já," ukázal si palcem pyšně na hrudník a vystrčil bradičku, „mám mnohem delší, hele!"

Vykasal si rukáv a strčil mu paži před obličej s takovou vervou, že div staršího nepraštil do nosu. Z bledé kůže jasně vystupovala věta:

Rád tě poznávám, princi troubo.

Tato slova nahlas přečetl z chlapeckého předloktí, než se stihl zarazit. Reakce se dostavila okamžitě: Malý princ se mu vytrhl, dupl nožkou a založil ruce v bok.

„To nemůžeš!" vztekal se. „Tohle říkat nesmíš!"

Nic mu nepomohlo, že to byl celé Wooyoungův nápad. Chlapec okamžitě zalitoval svého rozhodnutí ukázat Jonghovi důvěrný nápis. Na místě ho donutil přísahat, že o tom nikomu nepoví, a pokud by snad jeho tajemství někdy vyzradil, vyhrožoval, že by ho nechal přede všemi zbičovat.

Jongho pochyboval, že by si Wooyoung na tuto konkrétní výhrůžku pořád pamatoval – zvlášť proto, že jako malý vyhrožoval bičem a pranýřem každému, kdo jej musel poslouchat – přesto však držel pusu na zámek a princovo tajemství nikomu nevyzradil, ba se snažil na něj nejradši ani nemyslet. Pro jistotu.