Mé jméno je Sarah|²⁰²⁴

/1.- Začalo to terapií/

Sarah

Už je to několik měsíců, co jsem úspěšně absolvovala sezení u terapeutky. Začalo to prvním a prvním to rozhodně neskončí. V plánu toho bylo mnohem více.

Před lety se mi objevily úzkosti a stresy. Neznámo odkud, ale objevily. Bylo mi hrozně nepříjemně. Mnohdy jsem se rozplakala, aniž bych k tomu měla nějaký důvod. Má duše umírala, srdíčko se bolestně při každém nádechu svíralo. Už jsem to nezvládala a v té době nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Do toho jediného osudného dne.

S dalšími postupnými odbloky se začala otevírat třináctá komnata rodiny Rodriguezových a já tomu onehdá nechtěla ani za mák věřit. Odhalovaly se mi pravé příčiny mých úzkostí a stresu. Na to, jak klidně mé dětství probíhalo.

,,A mami?" Vzhlédla jsem k té drobné, plnoštíhlé paní. I přes to, že matce bylo více než přes padesát, vypadala pořád nádherně. Jen drobné vrásky ji přibily kolem očí a pár šedivých vlasů. Usmála se.

,,Copak?"

,,A jak vlastně probíhal tvůj porod? Totiž byla jsem na sezení a terapeutka potřebovala vědět, zda tvé těhotenství probíhalo v klidu či nikoliv," pronesla jsem a mamča se zhluboka nadechla. Na jejím výraze bylo znát, že se jí o tom mluvit moc nechtělo. Asi to muselo být hodně negativní.

,,Hele, já vím," položila jsem soucitně svou dlaň na tu její a hluboce se jí přitom zahleděla do očí.

,,Nee, kdepak," usmála se a dala se do vyprávění, i když to nebylo zrovna nejlehčí téma k debatě. A mně až teď došlo, že jsem nejspíše otevřela staré rány, které měly být navždy zapomenuty.

,,Tvůj otec mě často mlátil. Někdy k tomu měl důvod, jindy to bral jako zábavu," začala úvodem a mě zamrazilo. Vždyť táta se vždy tvářil jako zcela totál neškodnej?

,,V té době jsem čekala tebe a měla jsem zakázáno pít. Tenkrát mě přemluvila má kamarádka, a tak jsem neodolala a zašla na jedno. U jednoho to ale neskončilo. K ránu jsem se vrátila domů a tvůj otec už čekal ve dveřích. Věděla jsem, že bude zle. A taky bylo. Doteď zůstal na lednici otisk. A nebylo to jenom tohle, zmlátil mě víckrát a já pak se strachem chodila domů." Hlesla již se strachem a po líčku ji stekla první slza. Tak mého otce milovala, splodila mu dvě děti a takhle se jí odvděčil? Nechtěla jsem tomu věřit.

,,Vlastně tvůj otec by mě nejraději zamknul ve věži jako tu princeznu Zlatovlásku. Zakazoval mi všechno a když se vyskytl problém, vinu hodil vždy na mě a všem v okolí lhal. Ze sebe udělal mě." Vzdychla smutněji a já nevěřícně zakroutila hlavou.

,,Vím, co si asi musíš myslet."

,,Ale kdepak," hlesla jsem. V té době jsem nevěděla, co jí na to měla povědět. Kdyby se mé, teď už moudré já, mohlo vrátit časem o pár měsíců zpět, řekla bych o fotrovi něco, co by si za límec jen tak nedal.

Tím můj příběh ale nekončil.