Špatná rozhodnutí

Úvod

Byla krásná noc. Trošku studená, ale Sáru zahřívala huňatá deka. V kufru se nedokázala pořádně uvelebit, ale nevadilo jí to. Žádné místo by pro ni nebylo momentálně dostatečně příjemné, protože sebou neustále nedočkavě ošívala. Každou chvílí by měl dorazit Nikolas.

Cítila se nervózní, ale natěšená zároveň. Přinášel jí jakýsi mladistvý úlet, kterého se jako mladší obávala. Blížila se půlnoc a oni se měli setkat, potají, mimo civilizaci. Viděli se takhle už předtím, ale adrenalin jí pumpoval tělem úplně stejně. Možná to bylo trapné, vzhledem k jejímu věku, ale připomínalo to zakázanou lásku, kterou tak často prezentují média. Nebylo divu, že to s ní tolik cloumalo.

Do této doby si neodvážila přiznat, že by k Nikovi chovala hlubší city, ale v momentě, kdy v dálce zahlédla světla auta, zrychlený tep a začervenalé tváře napovídaly něčemu jinému. Světelné pruhy se stále přibližovaly, dokud Sářin dychtivý pohled nepřistál na samotném autě, zaparkovaném kousek od ní.

BMW M340i z roku 2018. Vedle její Fabie vypadalo jako nejnovější model, který zrovna vyjel z výrobní linky i přes stáří 6 let. Nikdy se o auta nijak zvlášť nezajímala, ale kvůli téhle krásce (a jejímu majiteli) se snažila něco pochytit.

„Ahoj." Pozdravila Sára nesměle, když Nik došel k ní. Pouze kývnul na pozdrav a v tichosti na ní koukal. Napětí mezi nimi se dalo krájet, ale ne takové to brnivé, touživé napětí, ale trapné a bolestné. Ani jeden z nich nebyl zrovna velký řečník.

Nik vzhlédl k nebi a poprvé promluvil.

„Dneska je měsíc krásný, ale je v úplňku, takže se mi bude na houby spát."

Tím se ledy mezi nimi lehce pohnuly. Sára milovala měsíc, nebylo tedy těžké načat plnohodnotnou konverzaci o jeho úchvatném svitu a jak napomáhalo zvýraznit plující mraky. Nedokázala se ani ubránit brblání o výhledu na město před nimi. Ale ani jedno ze světel města se nedokázalo rovnat tomu nad nimi.

„Už dlouho jsem si chtěl pořídit foťák. Vždycky lituju toho, že jsem to ještě neudělal, když se přede mnou objeví nějaký krásný výhled."

Konstatoval Nikolas, když se ploužili k lavičkám na konci parkoviště. Sára souhlasně přikývla.

„Já taky, určitě to bude ta první věc, co si jednou pořídím z výplaty." Jestli mi to vůbec bude stačit, pomyslila si.

Ještě chvíli o tom spolu mluvili, ale pak se znovu ponořili do ticha noci, když usedli. Sáře plesalo srdce jako malému dítěti co právě rozbalilo dárek pod vánočním stromečkem.

Pořádně a o samotě se viděli pouze jednou, ale jinak spolu mluvili neustále, už poslední tři týdny. Budila se, i usínala s myšlenkami na něj. Během krátké chvíle se stal jejím vším, i když pořádná interakce mezi nimi poněkud vázla. Měla to tak ze začátku s každým, nijak zvlášť ji to tedy netrápilo. Jediné co jí zajímalo bylo to, že ho momentálně měla jen pro sebe.

Pomalu se k němu přišoupla a hodila kolem něj deku.

„Nevadí?" Ostýchala se. Nebyla si jistá, co všechno si může dovolit. Pořádně se na něj zadívala, částečně aby zanalyzovala jeho reakci, ale hlavně, protože si ho chtěla prohlédnout.

Zajímalo ji, zda mu učesané vlasy někdy padaly do obličeje, třeba když ráno vstane, nebo jestli byly tak husté, že držely tvar vždycky. Když mu je při minulém setkání prohrábla, náramně si užívala jejich hebkost.

„Proč by mi to vadilo?" Natočil se k ní a jejich oči se setkaly. Měl jemné rysy, ale ostrý pohled. Připomínal jí lišku.

Sára pokrčila rameny a rychle odvrátila tvář jinam. Bála se, že čím déle se na ní bude koukat takhle zblízka, tím víc chyb si Nikolas všimne. Přála si, aby pro něj mohla být bezchybná.

„Klidně můžeš i blíž." Ačkoliv cítila, že jeho tělo se těmto slovům vzpouzelo, protože bylo očividně napjaté, neodmítla. Položila si mu hlavu na rameno a celá se zatetelila štěstím.

Ani nevěděla jak se k tomu dostali, ale začali si vyprávět příběhy z předchozích školských let. Vtipné historky z výletů a tragické výkony u maturitní zkoušky. Jeho smích se jí zarýval do srdce a v ten moment si slíbila, že mu nikdy nebude přinášet nic jiného, než radost.

Zvedl se vítr, se kterým se Sára oklepala. Nikova ruka našla tu její. Byl to krátký okamžik, ale dech se jí zasekl v půli cesty.

„Půjdeme do auta. Nechápu proč tu vůbec sedíme v dece, když můžeme být uvnitř v teple." S tím byl dotek na její dlani pryč. Dovolila si se znovu nadechnout.

Hodila deku k sobě do kufru a namířila si to za ním. Sedla si dozadu a čekala, že ji on bude následovat, ale místo toho skončil na místě řidiče. Venku si zdáli být blízcí, takhle ale mezi ně postavil neviditelnou, i fyzickou bariéru ve formě sedačky. Jakoby se znovu ocitli na začátku. Zabolelo to, i když už si za tu dobu mohla zvyknout.

Nikolas nebyl princem na bílém koni, se kterým bude žít do konce života, ale v hloubi duše v to možná doufala. Dobrou ukázkou jeho matoucího chování byla zpráva, kterou Sáře napsal, když se chystala na procházku před týdnem.

N: Pořádně se oblíkni a nezapomeň si vzít pití. Dávej pozor, víš, že si dost blbá na to, aby sis něco udělala.

A potom následovalo jenom mnoho jednoslovných odpovědí a pár urážek. Vlastně ani nechápala, proč ji Nik tolik přitahoval. Jenže jakékoliv pochybnosti a zdravé úvahy, se vždy rozplynuly na povel jejího srdce. Prahla po něm, protože když se zrovna dobře vyspal, tolik si rozuměli.

Sára s těží polkla.

„Jak mě vůbec vidíš?" odvážila se zeptat.

„Co pro tebe znamenám?" Dodala, aby upřesnila svou otázku. Bála se odpovědi na ni, ale měla v sobě tolik naděje.

„Hm," vyšlo z Nika vážně a dlouze se odmlčel. Sáře bylo jakoby na místě měla umřít. I na té nejnudnější přednášce utíkal čas rychleji. Znovu odmítla dýchat.

„Jsi zajímavá a bavíš mě..." nehty si zaryla do dlaní. Logo BMW M se na nich zalesklo (nechala si je udělat kvůli autu, ve kterém se jí právě začínala motat hlava z nedostatku kyslíku).

„jsi roztomilá..." na obličeji se jí pomalu tvořil úsměv a tváře jí zčervenaly. Byla připravená se na něj vrhnout, sedačka nebo ne.

„ale nepřitahuješ mě."

Říct, že Sářino srdce puklo na milion kousíčků, by ani zdaleka nedokázalo zaznamenat závažnost této situace.

Umřela.