Druhý poločas | LK37

- 8 -

aduss_ Mam tooo!
lkrejci_ Good job frajerko!!
lkrejci_ Tak to jdem oslavit?
aduss_ Nechces po mne doufam abych jela do Prahy??
lkrejci_ Su v Rosicich ještě
lkrejci_ Minule jsem te do pajzlu nevzal, tak je cas abych ti to vynahradil
aduss_ Tyjo, tak to snad ani nemusis :)
lkrejci_ Radsi se zacni malovat, za hodku jsem u tebe, tak at ses ready

Byly tři hodiny odpoledne a ač tomu počasí nenasvědčovalo, měla jsem skvělý den. Kolem poledního jsem zvládla ústní zkoušku za A a na oběd jsem si dala za odměnu poke, které bylo to nejlepší, co jsem kdy ochutnala. V celé euforii jsem obepsala s výsledkem celou rodinu a nezapomněla jsem ani na Láďu.

Proto jsem teď pobíhala doma sem a tam jako splašená, v puse zubní kartáček, s upraveným jedním obočím, hledající ořezávátko na kosmetickou tužku. Ačkoli jsem si to nedokázala přiznat, bylo pro mě opravdu důležitý, abych vypadala dobře. Před ním. Oblékla jsem si přilnavé hřejivé pletené šaty a k nim vysoké kozačky. Navlněné lokny mi splývaly kolem ramen a já se na sebe spokojeně usmívala do zrcadla v chodbě a odpočítávala minuty do Láďova příjezdu.

Motor brzy zavrčel před našimi vchodovými dveřmi. Natáhla jsem se pro bundu a klíče a vycupitala z domu, obezřetně, abych neuklouzla na zledovatělých schodech. Těch pár metrů, které jsem šla tak dvě minuty ze mě nespustil oči. I přes zatmavěná boční skla bylo cítit, že ač na neudržovaném povrchu bojuju s rovnováhou, jeho pohled nebyl posměšný. Naopak obdivoval každý můj krok. Pevně jsem sevřela kliku, abych neuklouzla a opatrně nasedla na nízko položené sedadlo spolujezdce. Ani v ten moment ze mě nespouštěl svůj zrak a bedlivě čekal, až se uvelebím na svém místě. Pokynula jsem na pozdrav a že jsem připravená vyrazit a on šlápl na pedál.

„Tak kam mě vytáhneš dneska?" zeptala jsem se na úvod naší jízdy. Byly asi čtyři hodiny, venku se stmívalo a mrholilo. Navigace ukazovala asi 50 minut do cíle.

„Do Rosic, samozřejmě. Na Slovan," pokrčil rameny. V mysli se mi okamžitě zjevil pohled na nějakou ošuntělou budovu v jejímž zázemí byly šatny třetiligového fotbalového týmu a zároveň zatuchlá hospoda vybavená viklajícími se židlemi a politými zelenými ubrusy. Tahle budova pravděpodobně úspěšně zastiňuje výhled na prastaré tribuny s lavičkami plnými třísek, které marně každý víkend plní hrstka místních příznivců.

„No tak to zní báječně. Točí aspoň dobrý pivo?" utrousila jsem ironicky a s protáhlým výrazem na něj vzhlédla.

„Starobrno," pyšně se zavrtěl v sedadle. Protočila jsem oči. Ač bych měla být ráda, že moje rodné město si udržuje po staletích funkční pivovar, tohle pivo bych si v životě do chřtánu nenalila. Měl pravdu, "Slovan" musel být pajzl jak vyšitej.

„Můžu ještě vystoupit?" poprosila jsem s hrůzou v očích, načež z něj vyšel upřímný hrdelní smích.

„Zapomeň. Ještě můžeš dostat Božana," navrhl a já z legrace imitovala zvracení. Při vzpomínky na moje brzká pubertální léta, kdy jsem s ostatními patnáctiletými kamarádkami popíjela tenhle odporný mok namíchaný s Colou na louce, se mi nakonec opravdu navalilo, ale bylo to celé tak komické, že mě dobrá nálada neopouštěla.

„Tak to se těším čím dál víc, věříš mi to?" uchechtla jsem se. Láďa odbočil na frekventovanější silnici, která nás zavede na průtah Brnem a pak na výpadovku směr Rosice.

„Nebude se ti chtít odejít, vsaď se," bránil podnik ze svých raných fotbalových let Láďa.

„Klidně. Budu odpočítávat minuty než půjdem pryč." Musela jsem uznat, že jsem byla až příliš zhýčkaná městskými podniky, krásně nasvícenými bary a populárními bistry. Nakonec bych ale s ním šla úplně kamkoli. Nakonec je mi vlastně úplně fuk, jestli budeme pít nevychlazenou desítku nebo Cuba libre z nablýskané sklenice.

„Fajn," pustil jednu ruku z volantu a natáhl jí ke mně. Zdvihla jsem obočí. Chtěl se se mnou vsadit o tom, jestli se mi tam bude líbit nebo ne? Jestli se mi tam bude líbit, tak jen kvůli němu.

„Fajn," odvětila jsem suverénně a ruku vzala do té své. Nesmím se opít tak, abych mu vůbec dala šanci vyhrát. Hodil po mě vyzývavým pohledem a pak se věnoval silnici před ním.

Já ho bedlivě sledovala, jak obratně přeřazuje a volantem v zatáčkách točí pouze jednou rukou. Zesílila jsem audio přehrávač, ve kterém právě hrál Safír a svým zpěvem a podporujícími posunky ho donutila zpívat se mnou. Kdykoli jsme zastavili na semaforech, ostatní řidiči museli nabrat dojmu, že jsme blázni. Hudba burácela až ven z auta a my dva spolu během každé písničky interagovali, přičemž já do toho ještě tancovala, jak to jen nejvíc v sedě šlo.

Tuhle noc mi ulož, potom nakopíruj. Slova hrající skladby mnou rezonovala. V ten moment jsem byla asi ten nejšťastnější člověk na světě a věděla jsem, že už nikdy nesmím dopustit, abych o něj přišla.