Druhý poločas | LK37

- 12 -

Vše mi začalo docházet, až když jsem trůnila na Láďově sedačce. Chci, abys to se mnou zkusila. Těmi slovy mě tak opařil, že jsem nebyla schopná říct nic nazpět. A ačkoli teď, během toho, co nám chystal pozdní oběd, vypadal tak spokojeně, jak jsem ho ještě nezažila, mrzelo mě, že jsem mu nebyla schopná říct to samé, i když jsem to tak cítila do posledního slova, do konečků prstů.

„Láďo?" pípla jsem ze sedačky.

„Hmm?" odpověděl svým klasickým mručením, znamenajícím, že poslouchá. Čekala jsem, až se na mě otočí, jelikož jsem chtěla, aby mi šel udělat společnost do obýváku. Dlouhé ticho Láďovi nedalo a pohlédl na mě, načež jsem mu pokynula pohybem ruky, aby zanechal krájení a připojil se ke mně. Toto gesto mu rozzářilo obličej a ačkoli jsem ho vyrušila od vaření, ztlumil teplotu v troubě a hbitým poklusem si to štrádoval za mnou. Položil se vedle mě do měkkého polstrování a věnoval mi plnou pozornost upřeným pohledem.

„Díky, jsem moc ráda, že tu můžu být," poděkovala jsem nakonec.

„Já su rád, že tu seš," odpověděl se širokým úsměvem na rtech a jakoby pro ujištění, že za tohle už nikdy nemusím děkovat, že tady už budu vždycky vítaná jako doma a že on to cítí stejně, mi položil dlaň na stehno a kůži mezi prsty jemně stisknul.

„Víš, docela tyhle věci promýšlím, tak jsem moc nevěděla, jak reagovat, když jsi to na mě v tom autě vychrlil," vysvětlila jsem. Začala jsem nervóznět. Nevím, kde jsem tehdy brala tu odvahu mu říct, že ho mám ráda. A i když k tomu nikdy nedošlo, byla jsem opravdu odhodlaná obětovat svoji nezranitelnost a otevřít mu tak prostřednictvím slov svoje srdce dokořán. Moje emoce byly nesporné, ale jak šlo o něco důležitého, se slovy jsem to moc neuměla a připadala si, jako bych vlastně ani nemluvila česky.

„Odpovědělas mi tím, žes jela sem." Láďa si nemohl nevšimnout změny mé nálady a chtěl moje neposedné prsty, hrající si s lemem sukně nebo proplétající se do podivných bolestivých poloh, uklidnit. Svou ruku z mého stehna přesunul kolem mých ramen, poposedl si ke mně a já nechala své tělo klesnout na to jeho. Hlavou jsem se opírala o jeho hrudník a měla jsem tak možnost poslouchat klidný tlukot jeho srdce. Cítila jsem se opravdově. Konečně jsem cítila, že nemusím držet stráž, něco tajit, někam utíkat. Teď už jsme to byli skutečně jen my dva, spolu, nikdo třetí.

Nebyla bych to já, kdyby se mi do mozku nezačala vkrádat nějaká negativní myšlenka. Jako brouk se prokousávala závity až narazila na jakési místo, co dávalo signály, abych teď přemýšlela jen a jen nad tím a sama sebe tak bojkotovala. Někdo třetí. Já Matěje v minulosti tak úplně nenechala. Sem tam jsme se setkali, sdíleli jsme vysokou školu a tudíž i trable s ní spojené. Co už jsme ale určitě nesdíleli, byli jiné vzájemné sympatie než ty přátelské. Maty si na sklonku podzimu našel přítelkyni a já z něj byla nadmíru spokojená. Co mě ale nenechalo chladnou, co stálo u zrození onoho škodivého brouka, byla Láďova bývalá přítelkyně.

„Jen nechci být nějaká záplata, Láďo. Nevím, jak to mezi váma dopadlo, tak-"

„Kočko, podívej se na mě. Žádná jiná pro mě kromě tebe neexistuje."

Utnul mě prakticky hned jak to šlo, jakoby věděl, že mám v hlavě myšlenku, co mě zase užírá a chtěl ji okamžitě zamést někam pod koberec. Stále mě držel v objetí a naklonil se tak, aby mi mohl podepřít bradu svým ukazováčkem a zdvihnout ji vzhůru. Jistě viděl, že mi pohledem projel temný stín, na moment ukrývající neutuchající radost posledních dní. Jemné rysy jeho obličeje vyzařovaly pokoj, jež jsem potřebovala znovu dostat i do své hlavy. Nechal mě na moment hledět do jeho očí, než si mě přivinul oběma rukama ještě blíž k sobě. Zavrtala jsem se hlouběji do jeho mikiny, abych cítila bezprostřední bezpečí jeho hrudi. Políbil mě do vlasů a pak mě pohladil po zádech.

Vysvětlení jsem od něj tedy sice nedostala, ale jeho pečující doteky zajistily, že mi to v tu chvíli takhle stačilo. Musela jsem uznat, že to se mnou každým dnem a týdnem uměl čím dál lépe. Věděl přesně, co má udělat, co má říct, jak mě má pohladit. Nakonec naše společná historie byla k něčemu dobrá. Nemuseli jsme si k sobě hledat cestu, dávno jsme ji znaly.

„Dobře, no tak, ehm, já bych to s tebou asi taky chtěla zkusit," zabrblala jsem do látky jeho trička. Spokojeně se zasmál nad mým nevinným vzezřením a tónem hlasu. Ještě jsem ho slyšela zašeptat ‚tak to jsem rád', než jsem se opět vzpřímila vedle něj a mohla si konečně oddychnout, že můj boj se slovy je konečně u konce.

„Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsem to mohla říct. Celejch pět měsíců si vyčítám, že jsem to neudělala." Položila jsem svoje čelo na to jeho a prohrábla se jeho hustými kudrlinami.

„Tak to jsme dva, kočko," vydechl na oplátku a spojil naše rty, jakoby to bylo jen tak. Na fakt, že si už nemusím odpírat polibky s Láďou nebo že mu je nemusím krást zrovna když nás nikdo nevidí, si budu zvykat ještě dlouho.

„Tak zítra rande?" zeptal se hned jak jsme se od sebe odtáhli.

„Ale žádnej pajzl!" přikázala jsem s humorem než jsem si Láďu k sobě přitáhla já a užila si tak toho, že odteď můžu dostat polibků kolik budu chtít.