Druhý poločas | LK37

- 14 -

„Můžem už jet dom?" ozvalo se pár kroků za mnou. Láďa se znuděně coural uličkami ranního poloprázdného nákupního centra, zatímco já svižným krokem míjela variaci výloh a hledala nějaký butik či obchod s plesovými a společenskými šaty. Využila jsem Láďova volna od tréninku a přivstala jsem si, abychom společně vybrali róbu na večer předávání fotbalových cen. I přes prvotní odpor Ládi, co si po zjištění, že je teprve půl sedmá, zacpával uši proti mému neúprosnému hlasu svým polštářem, jsem ho nakonec vykopala z postele. Jeho kyselý výraz mu sice vydržel až sem, aspoň už nezněl tak jedovatě, jako když se se mnou pral o peřinu a prskal jako kocour zatlačený do kouta.

„Ještě tenhle poslední," slíbila jsem, jakmile jsme dorazili k přepychově ozdobené výloze. Kolem stěn byli věšáky plné luxusního oblečení v celé škále barev. Já, ohromená už jen splývavými modrými koktejlkami s výrazným zdobením kolem výstřihu, věděla, že neodejdu s prázdnou. Zadání bylo složité a i mně pomalu lezla krkem frustrace z toho, že jsem se ani po dvou hodinách nepřiblížila tomu, v čem si mě Láďa přál po svém boku.

„Už jsme jich obešli tak šedesát. Je to až za dva tejdny," utrousil jízlivou poznámku, načež jsem já jen protočila oči a pro jistotu se natáhla k němu, pevně sevřela jeho zápěstí, aby se nesnažil utéct do jídelní zóny a zatáhla ho dovnitř.

„Byli jsme jen v pěti, tak se uklidni. A nemůžu za to, že sis vyškemral, abych šla ve zlatejch šatech, abych ti přinesla štěstí," odsekla jsem a vedla ho k širokému taburetu uprostřed místnosti, aby si jeho utahané vzezření alespoň na chvíli vydechlo.

„Teď toho lituju," vydechl, když se sesypal na sedánek, jenž přijal s otevřenou náručí a okamžitě vytasil telefon, aby se zabavil, zatímco já se budu topit v kvantech oděvů.

„Radši mi podrž tašku, Krejčí," hodila jsem po něm svou černou kabelkou, jakmile se k nám blížila paní prodavačka. Kabelka mu spadla přímo do klína, což jej přimělo se uraženě podívat na mě. Jeho pohled se nesešel s úspěchem, jelikož jsem mu vrátila jeden ostrý, aby se ani neopovážil se zdráhat.

Přes tolik negativních odpovědí jsem se konečně na otázku, zda bych někde na věšácích našla zlaté šaty, dočkala kladné odpovědi. Můj obličej se okamžitě rozzářil a já následovala svižné tempo postarší prodavačky. Zpoza mnoha různých vrstvených sukní na nás brzy vykoukla kýžená odměna. Jediné zlaté šaty široko daleko. A byli nádherné. A v mé velikosti. Výskla jsem, poděkovala a namířila si to do kabinky.

Seděly na mém těle, jakoby byly ušité jen pro mě. Jakoby to byl osud. Pár minut jsem stála za záclonou a obdivovala sama sebe v širokém zrcadle, než jsem vystoupila ze šatny s cílem ukázat se Láďovi. Byl zády ke mně, proto jsem si odkašlala, abych zaujala jeho pozornost. Žena, co mi šaty našla, se teď rozplývala stejně jako já, proto jsme sdílely zběžný zamilovaný pohled na sebe a pak na zlatý šifon posetý třpytkami též barvy. Byly krátké, což se asi na takovou událost na první dobrou nehodilo, nicméně to kompenzoval výrazný střih a zajímavé řasení, které lichotilo mým tvarům.

„Sluší mi to?" Udělala jsem kolečko na místě a vystoupila do prostoru. Láďa nejdřív letmo otočil hlavu, jakmile mě uviděl, natočil celé tělo, aby si mě mohl prohlédnout lépe. Mobil pohodil vedle sebe, div mu nespadl na koberec k nohám.

„Moc," zašeptal, jeho jemné rysy mě utvrdily, že je minimálně z poloviny tak naměkko.

„Neříkáš to jen tak?" přistoupila jsem k němu. Nevěřícně zvedl obočí, jako bych snad nevnímala, jak se skoro červenal jen vteřiny zpět. Najednou mnou projela velká vlna nejistoty. Seděla jsem s klukem, jehož neznám ani rok, s klukem, kterému jsem ještě půl roku zpět tajila, že jsem zadaná, v půjčovně šatů, dva týdny před galavečerem, kde je nominovaný a na který s ním mám jít. Na moment jsem nechala hlavu v oblacích a znělo to tak celý hrozně nepochopitelně. Natáhla jsem proto beze slova před jeho obličej ruku se vztyčeným malíčkem a pohlédla na něj.

„Co to děláš?" zeptal se a upíral zrak střídavě z mých očí k mému prstu.

„Láďo, minule to s náma nedopadlo úplně nejlíp. Nechci už žádný lži. Ber to jako náš symbol, takovej pinky promise. Na cokoli si podáme malíček, to je svatý. Souhlasíš?"

„Jo, to zní rozumně," chápavě se na mě usmál a svým malíčkem omotal ten můj. Náš slib nakonec zpečetil polibkem, jež nebyl kvůli našim úsměvům tak hluboký, ale znamenal pro mě moc, protože mě utvrdil v tom, že to s Láďou funguje a on mě zvládne vždycky postavit pevně nohama na zem a znovu posílit mou jistotu.

Než jsem se vzpamatovala a otevřela oči, hnědovlasý fotbalista už byl pryč a stál u pokladny, aby mi oděv zaplatil. Vzdechla jsem a zakroutila hlavou, než jsem zaplula zpět do šatny a na dalších čtrnáct dní ze sebe shodila ony snové šaty a připojila se ke Krejdovi u východu.