Na stole papír, v ruce tužka.
Já jako vždy mám spoustu práce.
Hotelový pokoj sklízí služka.
A já tu sám, začínám bát se.
Co když už nikdy neuvidím nikoho
s kým bych se cítil triumfálně.
Mé slunce! Má dokonalá předloho!
Nepopletlas mé srdce schválně?
Odjíždím, a v mysli se loučím.
Sbohem srdce! Sbohem světe!
A nechám se slyšet hlasem řvoucím:
"Rakev za mnou klidně zavřete!"
Žít bez ní, je jako nosit těžký kříž,
již neumím chodit po vodě,
vždyť ona mi pomáhá otevřít mříž,
jenž mi brání k lidské svobodě.
Proč ses mi zjevila, má múzo?
Proč ses tu kvůli mně snažila?
Nemám vhodný argument, ach hrůzo!
Snad bys pro rytíře vraždila?
Ale bez tebe jsem jako soutěska
schopen chytat jen pruh světla dne,
toť tvůj úsměv, má životní vítězka,
a proto tys zachránila mne.
Zadaná slova: tužka,slunce,rakev,mříž,soutěska
Vážení čtenáři, milí přátelé,
s radostí Vám oznamuji, že maturita byla zdolána, a já se mohu plnou silou vrátit k aktivním členům Wattpadu. Děkuji všem, kteří mě i v době nečinnosti podporovali a četli mé povídky. Však nebojte se, já se k próze brzy vrátím ^^
Vaše Mai
PS: Nééé, vůbec jsem se včera nedívala na Pretty Woman do jedné hodiny a už vůbec néé, jsem tu báseň nepsala do čtvrt na tři ráno... :-D
ČTEŠ
Jak básníci nezanikají
PoetryKdyž slunce vyjde na oblohu, a jindy zase zapadne, Když ptáček zpívá na každém rohu, a jindy ticho nastane, Když poupě do krásy rozkvete, a jindy zase uvadá, Když chlapec se zamiluje do děvčete, a jindy se s ní rozhádá, Když nový život na zemi vznik...
