Doteky zapomenuté lásky

začátek konce

Všechno začalo jedním nevinným setkáním, které se přihodilo v mé oblíbené kavárně. Byl to jeden z těch klidných dnů, kdy jsem si dopřávala svou ranní kávu, ponořená do vlastních myšlenek. Kavárna byla neobvykle prázdná, což mě překvapilo, protože tam obvykle bývá rušno. Po chvíli jsem se rozhodla vstát, stále zabraná do myšlenek. Bezmyšlenkovitě jsem se otočila, aniž bych si uvědomila, že za mnou někdo stojí.

Najednou jsem ucítila náraz, horká káva se mi rozlila po ruce a po podlaze. „Ach, promiňte!“ vyhrkla jsem překvapeně. Zvedla jsem oči a spatřila ho. Byl to vysoký muž s tmavými vlasy, které se lehce vlnily nad čelem. Měl hluboké hnědé oči, které byly na okamžik plné překvapení, ale okamžitě se změnily v přátelský úsměv.

„To nic, byla to moje chyba,“ řekl klidně a s lehkým úsměvem se podíval na rozlitou kávu. Jeho hlas byl příjemně hluboký, a i když situace byla nepříjemná, působil naprosto uvolněně. Měl na sobě světle modrou košili, která perfektně ladila s jeho tmavými džínami. Rukávy měl neformálně vyhrnuté, což odhalovalo jemně opálené předloktí.

„Dovolte mi, abych vám koupil novou kávu,“ nabídl se a mírně se uklonil, jako by to byla samozřejmost.

Než jsem stihla odmítnout, šel k pultu a objednal novou kávu. Když se vrátil, podal mi ji a s úsměvem dodal: „Možná byste mi mohla dát své číslo, abych se mohl ještě jednou omluvit. Tentokrát třeba při lepší příležitosti, než je rozlitá káva.“

Jeho oči zářily a z jeho tónu bylo patrné, že to myslí vážně, ale zároveň s jemným nádechem humoru. Trochu nervózně jsem se usmála, srdce mi tlouklo rychleji, než jsem čekala. Něco v jeho pohledu mě přimělo k tomu, abych souhlasila. Na papírový ubrousek jsem napsala své číslo a podala mu ho. Usmál se na mě a řekl: „Děkuji. Ozvu se vám brzy.“

Když odešel, ještě chvíli jsem zůstala stát na místě a snažila se vstřebat, co se právě stalo. Bylo to setkání, které se zdálo jako náhoda, ale já jsem měla pocit, že by to mohl být začátek něčeho víc.