Doteky zapomenuté lásky

zklamání

Čas běžel a my spolu začali chodit. Byli jsme spolu už několik měsíců a vše se zdálo být dokonalé. Pořád jsme si rozuměli, smáli se spolu a trávili dlouhé večery v kavárnách nebo na procházkách městem. Každá chvilka s ním byla radostí, kterou jsem si hýčkala. Měla jsem pocit, že jsem konečně našla někoho, s kým bych mohla být opravdu šťastná. Ale něco se postupně změnilo.

Začal být vzdálenější. Méně se ozýval, občas rušil naše plány na poslední chvíli s výmluvami, které zněly stále méně přesvědčivě. Když jsme spolu byli, zdálo se mi, že jeho myšlenky jsou jinde. Často jsem se ho ptala, jestli je všechno v pořádku, ale vždy mě uklidňoval, že je jen unavený z práce. Přesto jsem cítila, že mezi námi něco není v pořádku.

Jednoho večera, když jsme se měli sejít v restauraci na večeři, přišla mi zpráva, že se zdrží a že přijde později. Nechala jsem si přinést skleničku vína a čekala. Hodiny plynuly a zdržení se prodlužovalo. Když už jsem měla pocit, že to nevydržím, rozhodla jsem se, že se projdu, abych zabila čas a trochu se uklidnila.

Zatímco jsem kráčela po ulici, zahlédla jsem ho vcházet do jedné z nedalekých kaváren. Překvapilo mě, že to není místo, kam by obvykle chodil, a už vůbec ne tak pozdě večer. Rozhodla jsem se, že se podívám, jestli je v pořádku, a vydala se k němu.

Když jsem přišla blíž a nahlédla skrz okno, uviděla jsem ho, jak sedí u stolu s nějakou ženou. Byla to krásná, elegantní žena s dlouhými vlasy, která se na něj smála a nakláněla se k němu blíž. On se usmíval také, ale to nebyl ten úsměv, který jsem znala. Byl to jiný úsměv, upřímný a plný citu, který jsem si přála, aby patřil mně. V tu chvíli mi došlo, co se děje.

Bylo to, jako by se mi zastavilo srdce. Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami. Stála jsem tam a sledovala je, neschopná se pohnout. Měla jsem pocit, že svět kolem mě se zhroutil. Nakonec jsem se vzpamatovala a tiše se odvrátila, aby mě neviděl. Vzala jsem telefon a poslala mu zprávu, že jsem musela odejít, a že se uvidíme jindy.

Ten večer jsem šla domů a všechno mi najednou dávalo smysl. Jeho vzdálenost, výmluvy, zrušené plány. Celou dobu si mě držel jako zálohu, možná proto, že nechtěl být sám, ale ve skutečnosti ke mně nic necítil. Lhala jsem si, že je všechno v pořádku, ale teď jsem to viděla jasně.

V následujících dnech jsem se mu vyhýbala. Neměla jsem sílu se s ním setkat a poslouchat další lži. Nakonec mi sám zavolal, aby zjistil, co se děje. Už jsem nechtěla hrát jeho hru. S chladným klidem jsem mu řekla, že vím o té druhé ženě, a že už ho nechci vidět.

Jeho odpověď byla něco, co jsem tušila, ale nechtěla si připustit. „Promiň,“ řekl tiše, „nikdy jsem tě nemiloval tak, jak bys zasloužila.“

Bylo to jako rána do srdce. Měla jsem pocit, že se mi sice něco rozbilo,. Zavěsila jsem a věděla, že je konec.