Doteky zapomenuté lásky

1. opravdové setkání

Bylo to několik dní od našeho prvního setkání, a já jsem se pořád ještě snažila zvyknout si na to, že mám jeho číslo v telefonu. Každý den jsem se podívala na svou obrazovku a očekávala zprávu nebo hovor, ale nic nepřicházelo. Trochu mě to zklamalo, ale zároveň jsem se snažila být trpělivá a neplánovat si příliš mnoho.

Jednoho večera, když jsem se vracela domů z práce, můj telefon zazvonil. Byl to zpráva od něj. Srdce mi začalo bít rychleji, jak jsem otevřela text: „Ahoj! Doufám, že se máš dobře. Chtěl bych se s tebou setkat, pokud máš čas. Co říkáš na kávu?“

Odpověděla jsem téměř okamžitě: „Ahoj! To zní skvěle. Kdy by se ti to hodilo?“

Brzy jsme se domluvili na schůzce v nedaleké kavárně. Bylo to místo, které jsem si oblíbila, a věděla jsem, že je tam příjemná atmosféra a skvělá káva. Když jsem dorazila, byla jsem nervózní, ale zároveň vzrušená. Posadila jsem se u stolu, kde jsme se setkali poprvé, a čekala, až přijde.

Přibližně o patnáct minut později jsem ho uviděla přicházet. Měl na sobě tmavě modrou bundu a černé kalhoty. Když mě uviděl, na jeho tváři se objevil široký úsměv. Přistoupil k mému stolu a posadil se naproti mně.

„Ahoj! Rád tě vidím,“ řekl s upřímným nadšením v hlase.

„Ahoj,“ odpověděla jsem, „také tě ráda vidím. Jak se máš?“

„Díky, že se ozvala,“ řekl a objednal kávu pro nás oba. „Mám se dobře. A co ty? Jaký byl tvůj týden?“

Jak jsme si povídali, zjistila jsem, že máme mnoho společného. Sdíleli jsme stejné zájmy, oblíbené knihy a dokonce i podobné názory na filmy. Čas ubíhal rychle, a než jsme se nadáli, byla hodina pryč.

„Jsem rád, že jsme se setkali,“ řekl na rozloučenou, „doufám, že to nebylo naposledy.“

„To určitě nebylo,“ usmála jsem se. „Ráda bych se s tebou zase viděla.“

Po našem setkání jsem měla pocit, že mezi námi vzniká něco zvláštního. Měl schopnost mě rozesmát a zároveň se cítit tak, jako bychom se znali už dlouho. Bylo to, jako bychom se znovu objevili ve světě, který se teď zdál jasnější a plný možností.
Jak jsem se vracela domů, nemohla jsem se ubránit úsměvu.